Nechceme delegovat politiku jinam
O prekaritě s Precarious Workers
Brigade
Londýnský kolektiv akademiků a
umělců Precarious Workers Brigade se zaměřuje na prekérní
pracovní podmínky v kulturní a akademické sféře jako systémový
problém. Je možné na tomto základě vybudovat hnutí?
Jakým způsobem bojujete proti
prekérním pracovním podmínkám?
Sbíráme poznatky a to pomocí
kolektivního mapování situace spolu s těmi, kteří jsou
postiženi prekaritou a nestabilitou v práci či v soukromí.
Vyhledáváme a kontaktujeme instituce, které nabízejí pracovní
stáže a praxe za podezřelých podmínek, pořádáme workshopy a
diskuse se studenty a absolventy vysokých škol, organizujeme přímé
akce a pomáháme s podobnými aktivitami spřízněných skupiny
působících ve sféře vzdělání, kultury, umění i mimo ni.
Spolupracujeme například s Asociací pracovníků z Latinské
Ameriky (LAWAS). Dá se říci, že smyslem existence naší skupiny
je napojit se i na osoby a skupiny z jiných oblastí. Účastnili
jsme se spolu s LAWAS akcí proti zátahu proti pracujícím
migrantům ze strany Agentury hraniční kontroly působící při
Ministerstvu vnitra Velké Británie (na našich stránkách najdete
informační kartičku pro migranty). Podpořili jsme akce uklízečů
a uklízeček v kulturních institucích nebo Boycott Workfare –
kampaň proti nucené práci pro ty, kteří pobírají dávky v
nezaměstnanosti. Ale především se podporujeme navzájem a snažíme
se v tom všem vyznat.
Jaké lidi vaše skupina přitahuje?
Naše skupina je sestavena převážně
z těch, kteří působí v oblasti vzdělávání a umění, ale
jsou mezi námi také studenti, současní a minulí stážisté a
praktikanti. Lidé k nám přichází, protože zažili vykořisťování
a snaží se pochopit, co se jim stalo a chtějí proti tomu bojovat.
Jaké skupiny obyvatel Londýna jsou
prekaritou nejvíce ohroženy?
Všechny skupiny jsou ohroženy, krom
těch bohatších vrstev společnosti. Veškerá práce je prekérní,
i když podmínky v některých sektorech – např. v potravinovém
průmyslu a v případě migrantů - jsou obtížnější než jinde
a nyní v době „krize“ a „škrtů“ se situace obecně
zhoršila. Při plánování našich aktivit vycházíme z míst a
podmínek, v nichž se sami nacházíme, ale snažíme se dosáhnout
i jinam, všude tam, kde je to možné.
Na jaké obtíže narážíte, když se
snažíte organizovat pracující na volné noze?
Neřekli bychom, že se snažíme
někoho „organizovat“. Nabízíme lidem, aby se k nám připojili
a organizovali sami sebe. Byli jsme i ve školách, pořádali jsme
tam workshopy „neprofesionálního vývoje“, v rámci kterých
jsme se snažili řešit otázky studentské praxe a zaměstnávání
studentů školami. Ale samozřejmě tu existuje řada problémů.
To, proti čemu
bojujeme – prekarita – sama vytváří ty největší překážky,
plyne z ní nedostatek času, energie, peněz a řada různých
pracovních povinností. Nezbývá mnoho času účastnit se schůzek,
dojíždět na ně, býváme vyhořelí, máme zdravotní problémy –
včetně těch duševních, trpíme nucenou migrací, problémy s
povolením k pobytu, musíme pečovat o druhé. To vše naši činnost
dost stěžuje. S podobnými problémy se ale potýká kdokoliv, kdo
se pokouší o organizaci rozptýlené pracovní síly ve městech,
lidí, kteří nepracují u výrobní linky, ale spíše v takzvané
„sociální továrně.“
Neoddělujeme pedagogický rozměr
našich aktivit od jejich organizačních aspektů – snažíme se
poukázat na nesamozřejmost naší situace: například pracovní
praxe, tak, jak fungují dnes, jsou relativně nedávným fenoménem.
Nebyly tu odjakživa, přestože jejich rétorika naznačuje, že je
to něco, čím musel projít každý. Poukazujeme na to, že
kulturní pracovníci vydělávají méně, než je průměrná mzda
ve Velké Británii. A co je asi nejdůležitější – soustředíme
se na problémy a frustrace lidí - touhu, idealismus a romantické
představy, které jsou pohonnou hmotou kulturního a akademického
sektoru.
Věříme, že je
důležité začít tam, kde se sami nacházíme a nedelegovat
politiku jinam. Často slýcháme od lidí, kteří pracují v
kulturní a akademické sféře, že politika se děje jinde a někomu
jinému. Myslíme si ale, že je důležité začít v místech, kde
působíme jako umělci, kulturní pracovníci, učitelé a tak dále.
Potom je možné utvářet spojení transversálně, napříč obory,
uchopit konkrétní kauzy na pozadí systémových problémů a
napojit se na další skupiny a aktivity. Vytváříme podpůrné
struktury a společné prostory, kde můžeme nově promýšlet naše
touhy a představy, které se v současnosti upínají k
individualizovanému, kompetitivnímu a hierarchizovanému životu.
Místo toho mohou být postaveny na jiných formách společné
kultury a vzdělávání. Přestože je to těžké, lidé jsou
rozptýlení všude možně a energie se nám mnohdy nedostává,
setkáváme se vždy jednou za čtrnáct dní a snažíme se věci
udržet v chodu tak, aby se lidé mohli připojovat a zase odpojovat,
jak jim to dovoluje jejich životní situace.
Zdá se nám, že přestože lidé jsou
si vědomi svých i společenských problémů, raději zůstávají
pasivními pozorovateli. Co s tím? Stačí je v takovém případě
pouze informovat?
Šíříme povědomí
o problému, to je součástí naší kampaně, která ale rovněž
cílí na změnu postoje. Lidé možná vědí, že tu jsou nějaké
problémy, ale artikulovat je jako systémový sociální problém
spíše než osobní selhání je prvním krokem k nějaké aktivitě.
Pomáhá to totiž lépe pochopit, jak fungují strukturní problémy
související s prekaritou, umožňuje to budovat solidaritu s
ostatními a lépe chápat, jakých aktivit je třeba. Vycházíme z
tradic militantního výzkumu, kolektivního bádání a
feministických kampaní, které neoddělují produkci vědění od
konkrétních akcí. Neoperujeme s nějakou už hotovou diagnózou
vykořisťování, ale pracujeme společně na tom, abychom
porozuměli tomu, co zažíváme a jaké společenské mutace tyto
podmínky produkují. Na základě toho vyvíjíme strategie a
taktiku, například přímé akce. Píšeme dopisy institucím, v
nichž pojmenováváme špatné pracovní podmínky, které uchazečům
nabízí, a snažíme se je zahanbit, snažíme se vztáhnout naše
akce k širším sociálním hnutím.
Liší se nějak umělci od ostatních
prekérních postav – doktorandů, praktikantů, migrantů,
služební třídy či manuálně pracujících?
Co se týče
obecných pracovních podmínek, v tom se nijak neliší. Všechny
skupiny, které zmiňujete, čelí různým problémů, které jsou
specifické pro konkrétní situaci a kontext. Existuje představa
práce v kulturní sféře (a intelektuální práce obecně), která
je spjata s příslibem svobody a seberealizace, což například u
práce v sektoru služeb neplatí. Umělec symbolizuje někoho, kdo
následuje nějaké poslání, volání, pro něhož je práce něco
více než jen „kšeft“. Touha dělat něco, co milujete, vás
může činit více náchylnými vůči vykořisťování. Pokud jste
ochotni udělat cokoliv, jen abyste byli schopni vytvořit umělecké
dílo (a umělecké školy vás vychovávají k tomu, abyste
uměleckou práci stavěli před vše ostatní), pak vyhledáváte
krátkodobé smlouvy, částečné úvazky, práci v oblasti služeb,
jen abyste měl čas a prostor věnovat se svému umění a zároveň
nějak vyjít. Umělci proto nebývají jen umělci - zvláště po
nedávných škrtech v kultuře se mnoho z nich stává součástí
těch dalších skupin, které jste jmenovali. Manuálně pracují
anebo jsou zaměstnaní ve službách. Nejdůležitější je, jak z
obecného hlediska uchopíte složitost takového profesního života
a identity, která je s tím spojená.
Čím dále více umělců tematizuje
problémy prekarity ve svých uměleckých dílech. Myslíte si, že
to může být efektivní nástroj pro boj proti prekaritě?
Prekarita a obecněji
politická témata přicházejí v umělecké světě znovu do módy.
Jenže často je tomu tak, že přestože se dílo tímto problémem
zabývá, prekarita zároveň není zkoumána v kontextu dotyčného
projektu a fungování instituce, v níž je dílo vystaveno. Problém
tedy trvá. Radikální obsah uměleckého díla nestačí k tomu,
aby se takové dílo stalo efektivním nástrojem, je nutné se
zaobírat také materiálními podmínkami produkce dotyčného
projektu nebo akce. Býváme oslovováni, abychom se účastnili
výstav, kde se naše práce může jevit jako umělecké dílo.
Podobné nabídky ale obecně odmítáme. Vymysleli jsme otevřený
pracovní a etický kodex, který nám usnadňuje rozhodování a
nutí nás držet se problematiky, kterou se snažíme řešit. Pokud
něco publikujeme či se účastníme veřejných akcí v uměleckém
kontextu, vždy řešíme materiální podmínky té které situace a
snažíme se zajistit, aby u našeho příspěvku byla zveřejněna
tabulka s informacemi o produkčních podmínkách dotyčného
projektu.
Věříte v existenci prekariátu, tj.
nějaké nové třídy?
Tímto se příliš nezabýváme.
Chápeme, že pojem prekariát jako třída může mít své
analytické a strategické opodstatnění v určitých situacích a
kontextech, ale skrývá také potenciální nebezpečí a omezení.
Prekarita označuje podmínky, které se týkají práce, bydlení či
našich životů – toho, jak chápeme naši budoucnost a tak dále.
Týká se mnoha sfér a způsobů života a práce a pokud ji takto
zúžíme, může přijít o svoji užitečnost.
Prekérní práce ale také přináší
řadu pozitivních pocitů, především nezávislosti. Lidé si své
svobody velice váží a jsou ochotni ji hodně obětovat. Mělo by
se to kritizovat?
Známe transparenty z Itálie
sedmdesátých let, které oslavovaly prekaritu a stavěli ji proti
pracovní disciplíně v továrnách. To, o co tehdejší lidé
bojovali a o co bojujeme také, je prekarita, jejíž podmínky si
určujeme sami – ne vláda, korporace nebo trh. Nedává smysl
mluvit o prekaritě jako o něčem špatném nebo dobrém.
Zpochybňování a kritika „systému“
může být kontraproduktivní v tom smyslu, že lidi nechává
paralyzované a demoralizované, to nás trápí. Je nutné brát v
úvahu motivy těch, kteří vstupují do akademického nebo
kulturního sektoru, ale zároveň poukazovat na jiné formy práce,
odlišné typy prostorů, alternativní ekonomie a tak dále a
podpořit ostatní v tom, aby hledali praktické způsoby vzájemné
výpomoci.
Spolupracujete s odbory? Jak se díváte
na jejich současnou činnost ve Velké Británii?
Často se účastníme odborářských
akcí a mluvíme s nimi o problémech studentských stáží a
pracovních praxí. Někteří z nás jsou členy. Podporujeme
odborové aktivity a jsme rádi, když se k nim lidé připojují,
pokud je to pro ně možné. Pracujete-li ale na volné noze, pak tu
možná neexistují odbory, do kterých byste mohli vstoupit, zvlášť
pokud nezůstáváte na jednom místě, ale cestujete. Rovněž pokud
máte vícero prací a pracovních identit, může pro vás být
těžké se s konkrétními odbory ztotožnit.
Pokud stávky a vyjednávání
prostřednictvím odborů představovaly hlavní způsob tradiční
ochrany práv pracujících, jaké nástroje mají k dispozici
prekérní pracovníci?
To je samozřejmě
velká otázka a odpovědi na ni můžeme nalézt pouze pomocí
kolektivních experimentů a pokusů. Nemá smysl spoléhat se na
tradiční nástroje, pokud nereflektují realitu dnešních
pracujících lidí. Účastnili jsme se například diskusí kolem
„kreativní stávky“ a řešili možnost stávky praktikantů a
stážistů v Londýně, ale hned jsme narazili na všechny možné
překážky, s nimiž by se podobné akce potýkaly. Čeká nás
ještě hodně práce, abychom se vůbec ustavili jako kolektiv nebo
společenství, jež by si vůbec dokázalo představit, že se zbaví
obsedantní soutěživosti. Chtěli bychom vyvinout takové formy
vzájemné podpory, které by nám umožnily stávkovat a artikulovat
společné požadavky. To je bod, v kterém se momentálně
nacházíme.
Co si myslíte o základním příjmu?
Myslíte, že by mohl vyřešit některé problémy prekérních
pracovníků?
Náš kolektiv myšlenku základního
příjmu podporuje jako pokus nově pojmout vztahy mezi prací a
příjmem. Lidé dnes často pracují zadarmo, což signalizuje, že
v naší společnosti už mzda není spolehlivým prostředkem
rozdělování bohatství. Požadavek mzdy je ale vždy provizorní –
chceme být zaplaceni, ale rovněž víme, že námezdná práce je
nutně odcizená. Debaty kolem bezpodmínečného základního příjmu
odpovídají na některé otázky, ale jsme ještě daleko od toho,
abychom to uvedli do praxe, alespoň ve Velké Británii.
Jaká je vaše představa
alternativního světa života a práce vůči prekérní
současnosti?
Můžeme tu zavzpomínat na Marxe a
jeho představu, že jednou budeme moci půl dne pracovat, odpoledne
chytat ryby a večer číst filozofii. Ale vážně –prostě jen
chceme důstojnější život, méně ústrků ze strany trhu, šéfů,
privatizovaných úřadů práce, bank, pronajímatelů našich bytů.
Chceme mít větší kontrolu nad svým vlastním životem. Škrty
zničily ostrůvky, kam jsme se mohli dříve uchýlit – squatty,
sociální podporu, granty. Proto nyní cítíme tyto ústrky
bolestněji. Boj proti prekaritě je často motivován etickou
představu „lepšího života“, v němž nesoutěžíme všichni
proti všem, abychom ukořistili něco z už tak mizerných zdrojů.
Mohli bychom ale začít u života a práce, jehož cílem by nebylo
obohacování bohatých a rozšiřování jejich pravomocí.
Dokážete si představit spolupráci s
politickou stranou (nebo dokonce její založení), která by
usilovala o řešení situace prekérních pracovníků?
Zakládat politickou
stranu vskutku nechceme. Politické strany, které se soustředí jen
na jeden problém, nebývají příliš efektivní. Velká Británie
představuje jeden z nejméně demokratických politických systémů
v Evropě, který nenechává příliš prostoru pro menší strany a
každý rok se posouvá více doprava. A to už vůbec nemluvě o
legální korupci, spolupráci mezi politickými a korporátními
elitami, návratu k moci tradičních horních tříd či dominanci
pravicových vlastníků médií. Ve Španělsku, Řecku a dalších
zemí probíhá debata, že bychom se neměli od zastupitelské
politiky zcela odvrátit a že je třeba bojovat i o tento prostor.
My ale chceme být více při zemi a náš úkol chápeme jako
budování společenství, které by nám umožnilo porozumět tomu,
kdo jsme a jak můžeme bojovat spolu s ostatními o více
důstojnosti a rovnosti v našich životech a práci. Zapatisté
jednou řekli, že k tomu, abychom mohli sedět okolo vládního
stolu, je třeba nejprve společně postavit ten stůl. Tato úvaha
je nám blízká.
Poslední otázka: revoluce nebo
reforma systému?
To je stará otázka, kterou by bylo
třeba pojmout z různých stran, než bychom na ni mohli vůbec
začít odpovídat a to by trvalo vskutku dlouho. Potácet se na
okrajích systému, který nesnášíme, aspoň v podobě, v níž
existuje dnes, evidentně nestačí. Proč se dnes zdají i ústupky
poválečného sociálního státu jako zcela nemožná utopie?
Debaty v devadesátých letech o tom, jestli je třeba moc „vytvořit“
(John Holloway atd.) nebo ji „převzít“ (ve smyslu útoku na
Zimní paláce a tak podobně) byly důležité, protože poukázaly
na to, že je možné předjímat společnost, v níž chceme žít,
novými způsoby sdružování tady a teď. Nemá smysl odsouvat
spravedlnost a rovnost a tak dále do doby „po revoluci“. Skrze
naši kolektivní činnost musíme stavět jinou společnost už dnes
– tím, jak se k sobě vztahujeme, jak jednáme ve světě. Tato
mikropolitika musí jít ruku v ruce s makropolitickými strategiemi,
spojenectvím, sociálními hnutími. Jedná se vždy o dva kroky –
každodenní reformu a revoluci.
Precarious Workers
Brigade je londýnský kolektiv, jehož členové působí v
akademické a kulturní sféře. Skupina se zformovala v roce 2008 a
bojuje za bezplatné vysoké vzdělání a proti práci zdarma. V
současnosti se zaměřuje především na takzvané bezplatné
pracovní praxe. V nedávné době například zahájila kampaň, v
rámci které píše otevřené dopisy konkrétním kulturním
institucím, které nabízí bezplatné stáže a praxe, jejichž
náplní je práce, jež by za normálních okolností byla
vykonávána placenou silou. Společně se spřízněnou skupinou
Carrot Workers Collective (Kolektiv mrkvových pracovníků)
sestavili manuál Surviving Internship: A Countre Guide to Free
Labour in the Arts (Jak přežít praxi. Subverzivní průvodce prací
zdarma v uměleckém sektoru) a Training for exploitation? Towards an
alternative curriculum (Vzdělání pro vykořisťování? O
alternativních učebních osnovách)