Když je svět v
depresi
S Franco Bifo Berardim
o katastrofě, kterou již nelze zvrátit
S italským filozofem a
aktivistou jsme mluvili o zlomovém roku 2011, nevyhnutelné finanční
destrukci světa, o vztahu poezie a sociálních hnutí a společenské
roli filozofa.
Ve svých textech se
opakovaně vracíte k některým událostem, předělům, které
radikálně mění koordináty sociální a politické situace.
Odehrálo se něco podobného v nedávné minulosti? Jak se díváte
na současnost?
Takovéto momenty, které
všechno tak radikálně změní, asi úplně neexistují, ale je to
součást mé osobní mytologie, způsob, jakým věci registruji.
Rok 2011 může být takový předěl, je to poslední krásný rok
mého života. Pak se to zvrtlo. Pokouším se tomu porozumět. Je to
totiž odlišná situace než v roce 1968, 1977 nebo 1989. Všichni
dnes ví, co se tehdy stalo, ale jen málo lidí se zatím snažilo
pochopit rok 2011. V prosinci 2010 proběhly protesty v Londýně,
městě, kde se masové akce většinou nedějí, já tam tehdy byl a
měl jsem pocit, že se rodí něco nového a to jak v kulturní, tak
sociální sféře. Poté přišly arabské revoluce, v prosinci
Tunis, v lednu a únoru Káhira a tak dále. Arabské revoluce byly
něčím zcela novým. Hnutí, které se zrodilo na káhirském
náměstí Takhrír, bylo kosmopolitní, libertariánské a nemělo
nic společného s tradičním fundamentalismem, pak tu byly
španělské acampadas, Occupy Wall Street, myslel jsem si, že je to
začátek procesu nové sociální kompozice, jak říkáme v Itálii,
konkrétně nové kompozice prekérních těl kognitivních
pracovníků. Tak jsem to tehdy vnímal. Na počátku roku 2012 jsem
byl v Bejrútu, učil jsem tam dvě měsíce umělce, architekty,
kurátory. Většina studentů pocházela z Egypta, palestinských
teritorií, Jordánska. I oni měli pocit, že egyptská revoluce
byla počátkem kulturní proměny regionu, a byli z toho nadšení.
Na konci svého pobytu jsem ale potkal dva Syřany, mladého muže a
ženu. Ta dívka mi řekla, že sice není islamistkou a že pochází
z křesťanské rodiny, ale je ochotná přijmout islamistickou
diktaturu, jen pokud se podaří svrhnout Assada, protože on je vrah
a skutečný nepřítel. Tehdy jsem pochopil, že to jde špatným
směrem, což se také naplnilo. O šest měsíců později se
uskutečnily v Egyptě volby, proměnila se situace v Tunisku, odsud
podle mě pramení celá změna atmosféry.
V prosince 2011 jsem odjel
do New Yorku, jezdím tam jednou nebo dvakrát ročně, mám tam
přátele a spolupracovníky, jsou to vesměs umělci a aktivisté -
na rozdíl od Evropy jsou tamní sféry umění a aktivismu úzce
spjaté. Měl jsem přednášku v galerii MoMA PS1, nebylo tam k
hnutí, diskutovalo se o tom o tom, jak založit hnutí proti
zadlužení studentů, Occupy Wall Street byli na vrcholu. Vrátil
jsem se tam v listopadu příštího roku, Occupy Wall Street se
tehdy přejmenovali na Occupy Sandy, což jsem vnímal jako velice
příznačné. Četl jsem to jako metaforu toho, co se dělo v roce
2012. Lidstvo – a New York je svým způsobem centrem lidstva –
pochopilo s konečnou platností, že svět už není možné změnit,
protože některé tendence jsou příliš hluboce zakořeněné v
našem prostředí, protože katastrofa už nastala, už je tu jako
ten hurikán. Nezbyl čas měnit minulost, životní prostředí nebo
lidskou mentalitu.
Pro Evropu byl 2012 rok
depresí, desintegrace hnutí. Dnešní Londýn je místo cynismu, ve
vzduchu visí totální porážka. Jistě, mluvím z hlediska velice
malé skupiny londýnských obyvatel, umělců, intelektuálů a
aktivistů. Ale právě ti vytváří časoprostor, který
nejcitlivěji reaguje na změny. Nevím pořádně, co to dnes
vlastně znamená být umělcem, v jistém smyslu je ale někým, kdo
má pro věci cit. Když jedu někam do jiného města, galerie a
muzea mě vůbec nepřitahují, více mě zajímají umělci, mám
pocit, že rozumí, vidí a cítí.
Španělsko je zřejmě
jedním z posledních míst, kde hnutí ještě není úplně
poraženo, zároveň tam ale stoupá popularita Hnutí za nezávislost
Katalánska, což je počátek něčeho nebezpečného, aspoň z mého
pohledu, a to proliferace politiky identit. Katalánsko bylo
odjakživa mírumilovné místo, byli zde levičáci, libertariáni,
ale o Madridu nebo Baskicku to neplatí. Katalánci chtějí
uspořádat příští rok referendum, ale Madrid to nechce dovolit.
Stejný konflikt hrozí v Itálii. Možná to je budoucnost Evropy:
konflikt regionů, válka chudých proti chudým. Není to nic
dočasného, přechodného. Nečekám další období obrody
emancipačních hnutí.
Co se tedy stane podle
vás?
Dokážu si představit,
co se stane v příštích deseti letech. A nezdá se mi to moc
zajímavé, protože je těžké vidět něco jiného než
katastrofu. Snažím se proto uchopit vzdálenější budoucnost, co
bude potom. Neočekávám, že budu žít déle než pět let, ani to
nechci. Šetřím svojí energií, ale chtěl bych se pokusit
vyjádřit budoucnost, které už nebudu svědkem. Spíše než se
konfrontovat se současností bych rád v následujících letech
přemýšlel o tom, co by se mohlo stát v druhé polovině tohoto
století. Je docela pravděpodobné, že lidstvo nepřežije v takové
podobě, jaké je známe dnes. Zajímají mě teorie transhumanismu,
od Donny Haraway přes Nikolaje Fedorova, ruského vizionáře, po
Raymonda Kurzweila a současný transhumanismus. Zaujal mě výrok
prezidenta Obamy, že nadcházející desetiletí bude dekádou
výzkumu aktivit lidského mozku. Rozhodující zápas pro budoucnost
se odehraje ve sféře výzkumu mozku, což se týká také
všeobecného intelektu – kolektivních intelektuálních
schopností – a vztahu mezi všeobecným intelektem a tělem.
Rozhodujícím úderem bude buď finální polapení mozku matrixem
semiokapitalismu, anebo naopak schopnost nové kompozice sociálního
těla a všeobecného intelektu.
Vaše kniha Povstání
z roku 2011 se týká poezie a financí. Zaujal nás váš skeptický
pohled na politiku a to, že si oproti tomu od poezie mnoho
slibujete, má podle vás sílu narušit status quo. Můžete
přiblížit jak?
V té
knize řeším vztah mezi jazykem poezie a finančním kapitalismem.
Původní myšlenka se týkala geneze finančnictví. Začínám u
metodologie symbolismu, který se zakládá na myšlence, že jazyk
je něco autonomního. Na přelomu 19. a 20. století to začínají
básníci pociťovat a tvrdit, že jazyk je autonomní sférou, která
má svá vlastní pravidla, objevují se formalistické teorie a tak
dále. Básníci osvobodili jazyk od jeho referenční funkce. V
knize jsem se pokusil propojit proces osvobozování jazyka s něčím,
co se děje na poli ekonomie. Nejedná se přitom vůbec o politickou
zodpovědnost básníků, nejde o přímý vliv, ve skutečném světě
se finančníci a básníci nepotkávají, ale náleží stejnému
duchu doby, zeitgeistu.
V
roce 1971 Richard Nixon, americký prezident, osvobodil dolar od
zlatého standardu, od jeho referenční funkce. Celý proces začal
už tehdy, ale je evidentní teprve dnes. Vidíme, že peníze jsou
sférou, která je na realitě zcela nezávislá. Do té míry, že
noviny dnes tvrdí, že Řecko je venku z krize, že vše je zase v
pořádku. Situace na burze je možná dobrá, ale vůbec je
nezajímá, že celá řada lidí je nezaměstnaných. Finanční
kartografie světa je zcela oddělená od skutečnosti, dnes jsou to
dvě zcela různé věci. Ve dvacátých a třicátých letech, ve
věku Roosevelta a Keynese, ještě možná platilo, že finančnictví
je kartografií světa. Dnes je to jinak, finančnictví je
spokojené, když je svět v depresi. Čím víc jsme mrtví, tím
lépe pro finanční systém. Je třeba to uchopit i z ekonomického
hlediska. Vezměte si příklad tzv. nových finančních instrumentů
- swapů, derivátů. Pokud do něčeho investujete a tato investice
přinese zisk, získáte peníze, pokud zisk nepřinese, tak obdržíte
ještě víc peněz právě kvůli swapům – vaše investice je
pojištěna. Nutí vás to ničit věci. Lidé investují peníze do
budov, továren a pak je ničí, protože destrukce přináší větší
zisk než produkce.
Jaká je tedy role či
úkol poezie v těchto podmínkách?
O
tom je druhá část knihy. Snažím se říci, že poezie a sociální
hnutí jsou čím dál více to samé – tj. proces reaktivace
erotického těla společnosti, proces nového utváření a nové
kompozice solidarity. Básníci jsou doktoři, terapeuti. Když se
ale podíváme na umění minulé dekády, v devadesátých a nultých
letech jsou básníci spíše proroci, něco předznamenávají.
Vezměte si například americkou umělkyni Mirandu July, finskou
umělkyni Eija-Liisu Ahtilu,
amerického spisovatele
Jonathana Franzena a jeho román Rozhřešení, Kim Ki-duka – tento
typ umění chápu jako způsob zaznamenávání toho, co se děje se
společenskou psýché, jejího utrpení, jejích patologií. Ve své
knize tvrdím, že bychom měli udělat další krok a z té
diagnostické fáze přejít na terapeutickou. Nejsem si ale vůbec
jist, zda jsme toho schopni. Nevidím nikde doktora, na kterého
čekám. Můj stávající lékař mi říká: chlapče, ty jsi ale
velice nemocný. No, co se na to dá říct. Díky za informaci.
Čekám na doktora, který bude vědět, jak mě vyléčit. Kdoví,
možná jste to vy.
Možná. V čem
konkrétně spočívá naše nemoc?
Naše
nemoc spočívá ve vztahu rytmu těla a rytmu slova. Podobu této
patologie můžeme charakterizovat jako křeč. Křeč je zrychlená
vibrace těla, která je bolestivá, protože naše těla – svaly,
kůže, mozek - nesnesou takovou rychlost, nejsou pro to uzpůsobené.
Vztah těla a prostředí, čímž myslím práci, informace, ale i
materiální prostředí, je křečovitý v tom smyslu, že jsme
nuceni reagovat příliš rychle, je to problém intelektuálního
rytmu, rytmu porozumění, dešifrování, vnímavosti. Co je
vnímavost? Schopnost pochopit nebo porozumět něčemu, co není
možné vyjádřit slovy. Můžete něco skutečně pochopit nebo
cítit, pokud je rytmus vaší vnímavosti v harmonii vzhledem k
rytmu prostředí, v němž se nacházíte. Dokážete si představit,
že by se rytmus prostředí zpomalil? Já tedy ne, nedokážu si
představit zpomalení infosféry, života samotného. Terapeutický
akt nemůže spočívat v tom, že se vrátíme zpět, nemůže jít
o nějaký návrat k těm starým dobrým časům na venkově.
Nemůžeme uniknout té křeči a navrátit se k nějaké nudě
pomalosti. Cesta ven tkví v nějakém novém rytmu kolektivní mysli
a kolektivního těla. Upřímně nevím, co by to mělo být. Ale
vidím, že lidský mozek „je vymknutý z kloubů“, od toho je
třeba začít. Nacházet cestu k nové harmonii lze jen na úrovní
vnímavosti, a to je proč se obracím na básníky. Jak se to může
stát? Netuším.
Jak to souvisí se
současnými sociálními problémy, nezaměstnaností atd.?
Klíčová
je role, kterou hraje všeobecný intelekt nejen v intelektuálním
životě, ale v produkci věcí-výrobě a distribuci věcí.
Všeobecný intelekt je klíčovým prostorem sociální produkce.
Takže naše potíže spočívají v tom, že jsme - jako součást
všeobecného intelektu - zcela zahlceni potenciálem finančního
kapitálu. Nemůžeme dělat nic, musíme následovat jeho rytmus,
musíme přijmout pravidla finančního aparátu. Pokud jste schopni
poskytnout všeobecnému intelektu jiný rytmus, jiný způsob
vlastní organizace, neosvobozujete jen všeobecný intelekt z
finančního područí, ale vytváříte taky možnost jiné sociální
organizace, produkce atd. Může to znamenat samozřejmě celou řadu
věcí. Někdo může vytvořit biosféru v Arizoně, někdo může
vytvořit komunu nebo společné bydlení, je to věc životního
experimentu. Zkratka mezi životem a uměním není nějakým
budoucím programem, už se to děje.
Beru
Obamův projekt mapování aktivit mozku velice vážně. Předešlé
mapování lidského genomu bylo terapeutickým počinem, v tom
smyslu, že nešlo jen o mapování, jednalo se také o to, něco v
té genetické sféře změnit. Proto je dnes možné - v některých
případech – předcházet třeba rakovině. Mapování mozku
znamená vytvářet možnosti, podmínky pro změnu v samotné
aktivitě mozku. Důležité samozřejmě je, jaké pro to bude
zdůvodnění a kdo to udělá. Budou to básníci nebo finančníci?
Právě zde se v blízké budoucnosti odehraje ten zásadní boj, jen
o tom musíme začít přemýšlet. Už není možné zastavit
finanční destrukci světa, ta už probíhá. Pokud se někde
odehraje revoluce, proč ne, ale Sandy nelze zastavit, jak naznačují
Occupy Wall Street svým novým jménem. Je to podnětná metafora.
Jediné, co nám zbylo k okupaci, je katastrofa. Otázkou už není,
zda je možný jiný svět, ale jestli je možná jiná mysl.
Proč se těmto hnutím
nepodařilo zvrátit finanční destrukci světa?
Hnutí
v Evropě, mám na mysli odbory, dělníky, studenty, se ukázalo
jako neschopné podniknout cokoliv proti destrukci Řecka, neproběhla
ani jedna celoevropská demonstrace, ani jedna generální stávka. V
roce 2011 se odehrály nějaké protesty, myslel jsem si, že se to
převrátí v něco obecnějšího, ale mýlil jsem se, klamal jsem
sám sebe, v něco jsem doufal, ale zároveň jsem věděl, že je to
velice těžké, možná dokonce nemožné. Není to problém
politické neschopnosti, ale nemožnosti nové společenské
kompozice. Lidé, jako jsem já, kteří prožili šedesátá léta,
uvažují v termínech pracující třídy, ale to už dávno
neplatí. A prekérní pracující není možné nově „komponovat“.
Prekarita není jen o vztahu práce a kapitálu. Týká se také
vzájemného intimního vztahu pracujících těl, znamená to, že
druhého už příště nepotkáte, každý pracovník je molekula,
která bude dnes tam, ale zítra už někde jinde.
Jedním
ze sloganů roku 1977 byl „precario
è bello“,
tedy prekarita je krásná. Pro nás znamenala svobodu, možnost
změnit práci, když se nám znelíbila, nebo ji na čas opustit.
Ale podmínky na pracovním trhu byly tehdy zcela jiné, reálné
mzdy jsou dnes zhruba poloviční. Práce také předpokládala
solidaritu, což není záležitost volby, ideologie. Solidaritu
umožňují určité podmínky, kdy se těla pracujících každý
den setkávají, jsou přátelé, nekonkurují si. Prekarita oproti
tomu znamená, že každý je konkurentem, můžete sice
spolupracovat, ale potkáváte obrazovku, nikoliv toho člověka.
Tušíte, že vám může vzít vaši práci. Sociální a
geografické podmínky práce znemožňují proměnit prekaritu v
solidaritu, nebo je to velice obtížné. Hlavním problémem pro
hnutí posledních dvaceti letech byla schopnost vytrvat, existovat
déle než dva, tři, více měsíců. Mladí lidé se bojí. Rádi
se potkají na chvíli, na hodinu, ale pak už se necítí dobře, je
pro ně těžké být spolu delší dobu. Lidé ztrácí schopnost
těšit se z tělesné přítomnosti druhého v čase. Slabina hnutí
nespočívá v politice, ale v psychologii, v tělesnosti, je to
sociální problém. Druhý není váš přítel, je to konkurent, je
možné to psychologicky popírat, ale v hloubi duše víte, že to
tak je. Není možné to zvrátit. Levice v Itálii, Francii a
pravděpodobné také v České republice, říká, že je třeba
bojovat proti prekaritě. Ale je to falešné a neznamená to nic.
Prekarita není záležitost politického rozhodnutí.
Prekarita je často
vnímána jako symptom mizející střední třídy, jako odvrácená
strana nové ekonomie a kreativních průmyslů. Jaký je rozdíl
mezi básníky, v nichž podle vás dříme příslib emancipace, a
kreativci, pracovníky v kreativním průmyslu?
Proto
nemluvím o umělcích, ale o básnících. Svět umění je tak
blízko kreativnímu průmyslu, že je to vlastně skoro to samé.
Kreativní průmysly znamenají podřízení tvořivosti ekonomickým
pravidlům. Nadšená rétorika kreativních průmyslů a nové
ekonomie převládala v devadesátých letech, v posledních deseti
letech kreativní průmysly ovládly povětšinou prekérní pracovní
podmínky. V období 1995-1999, alespoň ve Spojených státech a
některých částech Evropy, bylo ale skutečně možné kreativně
podnikat, rozjíždět různé obchodní projekty založené na
nápadech, pak ale splaskla tzv. internetová bublina a sociální a
ekonomické podmínky kreativního podnikání se proměnily. Z
úspěšných programátorů, reklamních kreativců, designérů se
náhle stali prekérní pracovníci. Krize v roce 2008 navazuje na tu
z jara 2000, jedná se v podstatě o ten samý proces - kolaps
kreativní utopie. V devadesátých letech se to týkalo oblasti
internetu a umění, posléze to byla kreativita ve finančním
sektoru. Umění je v tomto smyslu úzce spjato s podnikáním.
Básníci
nejsou tak svázáni s ekonomickou sférou a kreativními průmysly.
Básnické povstání znamená odmítnout podřídit tvořivost
ekonomii, což předpokládá novou definici pojmu tvořivosti.
Označuje tvořivost jen různé formy stále totožného
ekonomického obsahu? Nebo znamená schopnost představit si svět za
hranicemi ekonomie?
Pokud mohou být
básníci proroci či dokonce doktoři, jakou roli by měli podle vás
v současnosti hrát filozofové?
Chápu
filozofii jako vnímání tendencí. Vezměte si například Marxe.
Byl prorokem? V jistém smyslu ano. Někde tvrdí, že nepíše
recepty pro restaurant budoucnosti. Není to otázka utopie, popisu
utopické nebo dystopické budoucnosti, ale o čtení tendencí.
Znamená to, že musíte nasávat, vycítit směr, kam míří
kolektivní mysl, kolektivní znalosti, schopnosti. Jenže pak
existují ještě protichůdné tendence. Ve svém spise Grundrisse,
Fragmentu o strojích, píše Marx o všeobecném intelektu jako
podmínce osvobození lidstva od kapitalistického vykořisťování.
To ale neznamená, že je tato emancipace nutná, vůbec se to nemusí
stát, protože tu jsou zároveň opačné trendy, které se mohou
naplnit. Nemám rád takový ten optimismus, který hlásá, že v
přítomnosti je něco zapsané a že se to taky stane, neshodnu se
na tom s Antoniem Negrim. Proroctví je velice komplikované umění,
není to jen o čtení možností, ale také o vnímání neduhů,
patologií a protichůdných tendencí.
Mají proroci své
následovníky?
Dobří
proroci nemají moc následovníků. Většinou jsou osamělí.
Vezměte si Kassandru nebo Tiresia.
Franco
Bifo Berardi (nar. 1948) je italský marxistický teoretik a
aktivista, který se zaměřuje na roli médií a informačních
technologií v postindustriálním kapitalismu. Koncem sedmdesátých
letech založil umělecko-aktivistický projekt rozhlasové stanice
Radio Alice a stal se důležitou figurou italského autonomního
hnutí. Napsal více než dvě desítky knih a nespočet esejů. Ve
svých spisech zkoumá současnou ústřední roli lidských emocí a
schopnosti komunikace ve způsobech produkce a spotřeby, které živí
dynamiku kapitalismu v postindustriální společnosti. Zabývá se
také společenskou rolí umění a poezie a futurologií – od
italské futurismu po cyberpunk.