Jsme designéry vlastního vězení / S Borisem Groysem o umění a politice
Poslední dobou se
věnujete podmínkám samotné umělecké produkce. Čím si vysvětlujete současný
zvýšený zájem o tuto problematiku?
Myslím, že se za
tím skrývá celkem jednoduchý sociologický, statistický fakt. V moderní
době bylo umění diskutováno pouze uvnitř estetického paradigmatu, umění bylo
něco, na co se díváme. Z tohoto hlediska se jedná o umění pro
konzumenty. Když ale zapátráme hlouběji v dějinách, v antickém Řecku
se uměním nerozuměla estetika, nýbrž poetika – umění bylo chápáno jako techné. Tato původní definice odkazovala k určitému produkčnímu procesu
s vlastními pravidly a nástroji. Podle mého se do této epochy
navracíme. Už jen z pohledu statistiky počet lidí, kteří se uměleckou
činností zabývají, roste; je čím dál více těch, kteří se na umělecké tvorbě
nějakým způsobem podílejí. Nejde jen o takzvanou kreativní třídu, designéry,
reklamní kreativce a tak dále. Jedná se rovněž o fenomén masové
umělecké produkce na úrovni každodenního života: lidé vytvářejí a upravují
své webové stránky, své profily na sociálních sítích, designují své byty, své
oblečení, jsou čím dál více ponoření do procesu vytváření sebe samých. Jejich
každodenní život na sebe vzal podobu tvůrčího procesu, performance. Každá
produkce je zároveň produkcí vlastní subjektivity. Tento proces v poslední
dekádě akceleroval, což samozřejmě souvisí s internetem.
Dřív bylo normální
pracovat, vyrábět běžné věci. Pak tu byli nenormální lidé: šílenci
a umělci. Dnes jsou všichni umělci a všichni jsou šílení. Žijeme
v neurotické a psychotické společnosti, v surrealistickém snu,
který se stal skutečností. Všechno, co nám média ukazují, působí trochu jako
surrealistický sen, koláž obrazů násilí, konzumu a touhy. Tak vypadá vše
kolem nás, včetně současného designu. Nikdo z nás není normální. A to
souvisí s masovou uměleckou produkcí.
Jak sám hodnotíte
tento proces?
Neřekl bych, že masová umělecká produkce je sama
o sobě pozitivní nebo negativní. Musíme se vždy ptát, jaké konstelace
– geopolitické, sociální, ekonomické, subjektivní – vůbec otevírají
prostor pro diskusi. Tvrdím, že touto konstelací je masová umělecká produkce ve
své odlišnosti od tradičních forem reprodukce, které se nyní v podstatě
stávají menšinovými.
Jaký ale postoj
zaujmout k tomu, že se život zcela rozpouští v umění, a ne umění
v životě, jak si původně představovala emancipační vývoj avantgarda?
Začnu trochu
odjinud. Nejsem zrovna fanouškem sociologického přístupu, ale někdy může být
užitečný. V době před Francouzskou revolucí všichni věděli, jak se mají
oblékat podle svého sociálního statusu, všichni věděli, co mají jíst, nikoho
například nezajímalo spojení japonské a italské kuchyně. Nyní jsme
v odlišné situaci a v tom spočívá náš problém. Jsme totiž vězni
vlastní autonomie. Neděláme nic jiného, než že si designujeme vlastní vězení.
Umění je designová úprava vězení naší autonomie, jeho stěn, oken, nábytku atd.
Už Platón poukazoval na to, že tělo je vězením duše, jenže na rozdíl od nás
věřil, že je z toho možné uniknout. Pokud už nevěříte, že lze utéct
z vězení, začnete ho zkrášlovat. Umění představuje velkolepou odpověď na
problém sekularizace. Je odpovědí, která se objevila na počátku 19. století
a která řeší otázky, jak reagovat na konečnost našich životů, co
s touhou po nesmrtelnosti. Nevěřím, že se něco od té doby zásadně změnilo,
jen se tento romantický fenomén stal masovým. Mám na mysli romantizaci sebe
sama, každý je dnes Byronem, obklopeným svým publikem, nebo Shelleym.
Ve svých úvahách se
často zaměřujete na nevědomé opakování původně uměleckých aktů
v každodenním životě, které na nás, jak se zdá, bylo prostě uvaleno.
Neskrývá oproti tomu uvědomělé opakování emancipační potenciál?
Otázka umění, ale také technologie, sahá mnohem
hlouběji než celá tato problematika. Když se narodíte, neptáte se, jestli je
vhodné dýchat nebo nedýchat, nejste schopni se tím zabývat. Abyste mohli celou
záležitost vůbec problematizovat, musíte mít čističku vzduchu. Ta celému tomuto
zpochybnění nutně předchází. Stejné je to s uměním. Umění
a technologie vytváří nějaký svět a my se mu přizpůsobujeme. Jistě,
můžeme se snažit je zničit, ale toto úsilí je také způsobem, jak se
přizpůsobit, byť negativně. Všechny naše reakce na nějaký fenomén
předpokládají, že už existuje a že se s ním musíme vypořádat. Můžeme
něco opakovat v pozitivním nebo v negativním smyslu, vrátit se ale
lze jen do momentu, kdy se ta věc objevila. Povím vám jeden sovětský vtip.
Jakýsi člověk přijde k obchodu, před nímž stojí dlouhá fronta, a diví
se, proč je tak strašně dlouhá. A ostatní mu říkají: kdybyste přišel
včera, byl byste první. Problém samozřejmě spočívá v tom, že včera přijít
nemůžete – tato nemožnost je to, co nás činí závislými na umění. Umění
jistě závisí na nás, ale my také závisíme na umění.
Mluvíte
o analogiích mezi současností a 19. stoletím, jako kdybychom
cestovali ve spirále…
Nejedná se
o spirálu, ale o vlny, sinusoidy. A necestujeme, nýbrž jsme
vtaženi – životem, dějinami. Ocitli jsme se v nějakém místě
a čase, a tak čteme, co se píše v historických dokumentech,
ptáme se, co bylo jiné a co stejné. Pokud tu máme znovu koncepci národních
států, náboženství, návrat etnicity, masové kultury, liberalismu, trhu,
terorismu, pak nejsme tak daleko od některých obrazů 19. století. Samozřejmě
v 19. století nenajdeme internet, tehdejší doba byla epochou masového
konzumování umění, nikoliv masové produkce umění jako dnes. Devatenácté století
bylo také epochou socialistických utopií, které pak byly uskutečněny ve 20.
století. Dnes máme také utopie, ale jsou reakční a regresivní.
Nevracíte se
k 19. století také proto, abyste zdůraznil, že doba vážných pokusů
o realizaci nějakých emancipačních myšlenek, pokud se tedy vůbec takové
dnes vyskytnou, je ještě velice vzdálená?
Ano, je to tak.
Ale vlastně si nemyslím, že je zas tak hrozně vzdálená. Domnívám se, že náš
národní, liberální model je už vyčerpán. Věřím, že se posouváme směrem
k většímu geopolitickému napětí, novým válkám a světovým revolucím.
Podle mého internet ve své nynější podobě vůbec nepřežije, a to
i kvůli nebezpečí kybernetických válek.
Internet je podle
vás médium, jež je konečné a veskrze materiální. Je ovládán společnostmi,
které nás jako uživatele internetu vykořisťují. Znáte Googleplex v Silicon
Valley? Jedná se o jakousi vesnici zaměstnanců Googlu, kde mají potraviny
zadarmo a nadstandardní lékařskou péči, rovněž zadarmo. Není příznačné, že
takovou utopickou existenci privilegované skupinky umožňuje nespočet
prekarizovaných uživatelů internetu?
Slyšel jsem
o tom, ale pro mě je ještě zajímavější skutečnost, že ve školách, kam
obyvatelé Silicon Valley posílají své děti, se nesmí používat internet
a počítače. Myslím, že právě oni předjímají dobu, která přijde po
internetu.
Soustavně
kritizujete evropskou levici a zvláště levicovou teorii. Zaujal nás váš
výrok, že současná evropská levice je proti autoritě a že tento postoj je
dnes zcela impotentní a konformní. Můžete to nějak vysvětlit? Domníváte
se, že kritika moci a autoritářství, která tento pojem spojuje
s útlakem a nesvobodou druhých, je irelevantní?
Myslím si, že
politika je smysluplná, pokud se chce stát autoritou. Pokud nechce, pak podrývá
samu sebe. Nelze být proti autoritě obecně, je třeba být proti té, o níž
si myslíte, že je špatná, a podporovat naopak tu správnou. Je to stejné
jako s internetem: být pro ani být proti nedává smysl. Když chcete být
politický, chcete mít autoritu. Každý politický akt, ať už levicový nebo
pravicový, ji předpokládá. Téma násilí a s ním spojené otázky nejsou
naším problémem, ale problémem našich nepřátel. Toužím‑li po autoritě,
prostředky, jimiž tohoto cíle chci dosáhnout, jsou určeny těmi, kteří to
nechtějí. Nekonám přece
v politicky neutrálním prostoru. Je absurdní, když politici chtějí po lidech, aby se nebránili, aby jenom
přijímali. Pokud chcete dělat politiku, pak jste obklopeni nepřáteli. Tak se
zkrátka věci mají – je to definice politiky. Dnes je čím dál rozšířenější
nesmyslná idea, že existuje něco kolektivního, obecného, co všichni sdílejí,
co všechny spojuje. Žijeme ale po Freudovi, Nietzschem a Marxovi, takže
víme, že svět je rozdělen, rozdroben, není nic, co by bylo společného. Je iluze
se například domnívat, že existuje něco jako umělecký svět. Je to spíše místo
konfrontace různých přístupů, které však dohromady nedávají umělecký svět,
jedná se spíš o uměleckou válku. Konfrontace a fragmentarizace jsou
skutečností našich životů. Musíme to přijmout, ne si projektovat nějakou
absurdní utopii, v negativním smyslu slova. Pokud chcete něco změnit,
musíte to akceptovat.
Řekl byste tedy, že
problém současnosti je, že autority předstírají, že autoritami nejsou?
Ano, lžou nám ze
všech stran. Vezměte si koncepci takzvaně demokratických institucí, které když
obhajují svou legitimitu, tvrdí: Vy jste si nás zvolili, nejsme autoritou, jsme
vyjádřením vaší vůle. To je samozřejmě nesmyslné, jsou autoritami, a když
to vyjde najevo, může začít konflikt. Jenže pak přijde pseudoidealistická
levice a začne tvrdit: oni jsou autoritami, my ne, my pouze projevujeme
vaší vůli. Všichni se tedy tváří, že vyjadřují moji vůli. Jenže já nemám žádnou
vůli, jsem prostě tady, nejradši bych zůstal v posteli a četl si něco
hezkého. Nemám vůli, respektive politickou vůli. Přicházejí však druzí
a říkají mi, že musím to a ono, musím platit daně, musím se chovat
tak nebo onak k životnímu prostředí… Jsou to ale druzí, kteří přicházejí
a vyjadřují tak svoji vůli. Když tvrdí, že je to moje vůle, nevěřím jim,
protože moje touha to není, je to něco, co po mně chtějí oni. Je pak na mně,
jak se rozhodnu a zachovám. Pokud budu chtít být aktivní a vstoupit
do této arény, formulovat program a získat pro něj tisíce lidí, potom to
budu já, kdo chodí za ostatními…
… kteří také nemají
politickou vůli…
Ano. Budu všem
tvrdit: Tohle je tvoje vůle, to je to, co vlastně chceš. Pokud si nepřeješ
ekologickou katastrofu, musíš chtít to a ono a tak dále. Každá touha
potřebuje politickou vůli, která je nám ale vnucena. Nelze říct, jestli je to
dobré nebo špatné, taková je skutečnost. Všechno je nám vnuceno, náboženství,
jméno, pohlaví, národnost, rodiče, všechno. Vidím to, jsem zmatený, ale musím
s tím žít – s tímto stolem, s tímto uměním, s těmito
médii, s mým vlastním jménem. Nelíbí se mi to, nechci to, ale musím
s tím žít, a především musím najít nějaký postoj, takový, který není
jen můj, ale je sociálně smysluplný, protože žiji ve společnosti. Je naprosto
pokrytecké tvrdit, že druzí vyjadřují moji vůli nebo já jejich. To zkrátka není
pravda, ať už to tvrdí levice či pravice.
Vystupují takto
i umělci?
Ano, snaží se
o to. Například Malevič přišel a tvrdil, že všichni musíme chtít jeho
černý čtverec, který vlastně podmiňuje všechny obrazy. Řeknu si, proč ne… Ale
je to moje rozhodnutí, můžu se rozhodnout také jinak, říct, že to neuznávám.
Ale je nám to vnuceno, ne tedy ten černý čtverec, ale nutnost se rozhodnout,
nějak se k tomu postavit. Nelze tomu uniknout. I odmítnout se na ten
černý čtverec vůbec podívat už předpokládá nějaký postoj. Tomuto dilematu nelze
utéct. Ve chvíli, kdy se na vás někdo obrací a o něco vás žádá,
musíte reagovat, ale nevychází to z vás. Naše akce je vždy reakce. Nejsem
žádným fanouškem Heideggera, ale myslím, že v tomto smyslu přemýšlel
správně. Naše rozhodnutí je vyprovokováno okolím, není to naše rozhodnutí. Je
to ontologická provokace, které nemůžeme uniknout.
Vzpomeňme performanci
Mariny Abramović v newyorském MoMA, při níž umělkyně seděla nehnutě
několik stovek hodin, zatímco návštěvníci výstavy si postupně sedali proti ní.
Její tělo podle vás zrcadlí živoucí mrtvoly, naše odcizená těla vykořisťovaná
internetem. Může být dnes umělec paradigmatem také jiného těla než těla
současného, tj. odcizeného?
Samozřejmě. Je ale
otázka, co hledáte. Pokud je to „něco jiného“, pak možná zjistíte, že každý
hledá něco jiného. Když se zeptáte lidí, co chtějí, každý odpoví, že chce
hlavně něco jiného. Umění má tendenci přehlížet to, co je. Permanentní
touha dělat něco jiného nás oslepuje vzhledem k životní realitě
a tomu, co už existuje. Jenom málo umělců je schopno nedělat něco jiného,
nýbrž ukázat realitu naší existence, tak jako Marina Abramović touto svou
performancí. Já v zásadě nejsem proti tomu dělat něco jiného, naopak, ale
především mě zajímá, co už tu je.
Boris Groys (nar.
1947) je původem ruský umělecký kritik, filosof, mediální
teoretik a kurátor. V současné době působí jako profesor ruských
a slovanských studií na Newyorské univerzitě a jako výzkumný
pracovník na Univerzitě umění a designu v Karlsruhe. Po emigraci do
Německa v roce 1981 se stal jedním z nejvýznamnějších interpretů
ruského moderního a soudobého umění v zahraničí. Světové renomé
získal svou studií o skryté provázanosti avantgardy a socialistického
realismu, respektive stalinského režimu, nazvanou Gesamtkunstwerk Stalin (1988;
česky 2011). Od té doby publikoval řadu knih. Své eseje věnované fenoménům
současného umění a života zveřejňuje na webových stránkách periodika e‑flux.
Jeho posledním kurátorským počinem je loňská výstava Po konci historie
– Alexandre Kojève jako fotograf v utrechtské galerii BAK.