Boris Buden

Tak kde je ta vaše společnost?
S Borisem Budenem o elitách, umění a postkomunismu

Společnost neexistuje. Tak zní ústřední teze chorvatského filosofa Borise Budena, který počátkem listopadu navštívil Prahu. Při té příležitosti jsme mluvili o politických specifikách východní Evropy, krizi západního světa, společenské funkci současného umění, budoucnosti levice či relativní hodnotě demokracie.

Před deseti lety jste psal o paradoxní situaci východoevropských intelektuálů, kteří přejímají svou kritiku kapitalismu ze Západu a zapomínají na vlastní tradici. Východoevropská levice se vám tehdy zdála jako vyprázdněná a bezradná. Platí to i nadále?
Devadesátá léta představovala velice zmatené a rozporuplné období. Východoevropská levice byla tehdy poražena vítěznou západní ideologií opírající se o koncept totalitarismu. Nemohla se osvobodit od břemene totalitního odkazu reálně socialistických režimů. Její reakce byla defenzivní. Byla to ale vůbec levice? Mluvíme tu o stoupencích liberální demokracie, kteří byli původně v opozici vůči vládnoucímu socialismu. Patřil mezi ně například i maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás. Využil vlivu, kterému se těšil jako přední disident, a veškerou svou energii investoval do toho, aby systém liberální demokracie etabloval. Později změnil názor a uvědomil si, že to nefunguje. Bylo by zajímavé zjistit, kdy to bylo a za jakých okolností.
Na jedné straně tu panovala euforická atmosféra svobody, na straně druhé jsme zažili dramatický kolaps Sovětského svazu nebo občanskou válku v Jugoslávii. Situace v těchto zemích se značně zkomplikovala, přítomnost byla najednou horší než minulost. Tehdejší levici představovaly komunistické strany, které se transformovaly. Dělaly „to, co musely“, tedy vlastně totéž, co chtěly konzervativní strany. V důsledku privatizovaly sociální stát, ať už slibovaly, co chtěly. Bez ohledu na to, zda se jednalo o konzervativce, bývalé komunisty či liberály, šlo o transformaci, jejímž cílem byl kapitalismus a liberální demokracie. Nikdo tehdy netušil, co globální kapitalismus vlastně znamená. Mluví se o transformaci zemí bývalého východního bloku, ale také kapitalismus se proměnil, a rovněž ve jménu určité utopie. Liberalizoval se, dominantním se stalo finančnictví. Pak přišel šok v podobě ekonomické krize. Stoupenci liberální demokracie byli náhle konfrontováni s realitou. Současný aktivista nebo politik nemůže nijak zásadně ovlivnit osudy lidí. Nemůže splnit své sliby kvůli podmínkám, které jsou zcela mimo jakoukoli demokratickou kontrolu – a právě díky nim globální kapitalismus funguje.

Nevznikla žádná nová opozice?
Je tu nová levice, postkomunistická generace, která transformaci zažila na vlastní kůži. Život mladých lidí v Praze, Sarajevu nebo Tbilisi se jistě v mnohém liší. Novou levici však spojuje právě zkušenost konfrontace s mocí, kterou nemohou ovlivnit. S něčím podobným se ostatně potýkají lidé na Západě i na Východě. Jedná se o zkušenost konce postkomunismu, ztrátu víry v utopický příslib liberální demokracie. Jsme vystaveni různým šokujícím odhalením, z nichž zatím poslední byla Snowdenova aféra. To by před dvaceti lety nebylo vůbec představitelné. Tehdy by nikoho nenapadlo se ptát, jestli by raději byl sledován Stasi nebo americkou Národní bezpečnostní agenturou. Dnes už to možné je.

Neprožívají konec postkomunismu jinak elity a jinak obyčejní občané? Jako by velká část elit stále setrvávala v postkomunismu. Věří v budoucnost liberální demokracie, které jsme sice ještě zcela nedosáhli, ale ke které se prý ubíráme…
Co vlastně dělá elity elitami? Je to jejich pozice v sociální hierarchii? Jaké byly elity před padesáti lety a jaké jsou dnes? Jak dnešní elity zdůvodňují svůj status? Před padesáti lety se legitimizovaly odkazem k národnímu sociálnímu státu, ať už to bylo v demokratických státech na Západě nebo v zemích reálného socialismu na Východě. Dnešní elity se musí legitimizovat s ohledem na globální kapitalismus, a to i v politice. Odvolávají se na autoritu nadnárodních organizací – Mezinárodního měnového fondu, Evropské unie, Světové banky, NATO… Ty ale stojí mimo demokratickou kontrolu. Tradičně se elity vztahovaly k národní kultuře, jazyku, je to dvě stě let stará tradice. Měly vést národ ke vzdělání, tvořivosti, osvícenským ideálům. Dnešní elity jsou v odlišné situaci, pohybují se v nadnárodním prostředí. Jsou překladateli a mediátory moci, kultury, diskursů, a to nejen těch, které obhajují kapitalismus, ale i těch, které ho kritizují – zpravidla teorií ukotvených na Západě a formulovaných v angličtině. Jsou však schopné kriticky reflektovat svou pozici? To je klíčová otázka. Řekl bych, že vůči svému postavení zůstávají z ideologických a strukturních důvodů slepé. Aby získaly svůj podíl na globálním vývoji, jsou země bývalého východního bloku nuceny prodávat svou pracovní třídu co nejlevněji. Elity tedy musí utlačovat pracující, protože jinak se kapitál přelije někam jinam. Všude nacházíme tentýž scénář. Nejlépe to ale, jak víme, funguje v Číně.

V knize Konec postkomunismu píšete také o konci společnosti. Co tím myslíte?
Nebudu řešit, jak se k problému společnosti staví sociologie, to by bylo nadlouho. Vaše otázka se ostatně týká spíše toho, jak se v dané situaci cítíme. Je tu něco jako společnost v existenciálním slova smyslu? Před pětadvaceti lety jsem přeložil knihu Alfreda Lorenzera o psychoanalýze a sociálním utrpení, bolesti. Jistě, lidé trpí jako jednotlivci, trpí individuální bolestí. Ale existovala také bolest, kterou jsme vnímali jako společenskou. Nicméně, jak tvrdila Margaret Thatche¬rová, společnost neexistuje, jsou jenom jednotlivci a rodiny a bolest je pouze individuální. Nemůžeme říct, že naše společnost trpí. Společnost dnes nevnímáme v existenciálním slova smyslu. Je možné to politicky vyjádřit? Louis Althusser tvrdil, že ideologie funguje na základě interpelace: Hej, ty! Ve chvíli, kdy se ten druhý otočí, stává se subjektem, chápe sám sebe jako subjekt ideologie. Pokud bychom se dnes obrátili na společnost a zavolali: Hej, společnosti!, nikdo by se neotočil. Na společnost se už tedy nelze obracet jako na nějaký subjekt. Jsou tu politické strany, jednotlivci, rodiny, elity, existuje řada aktérů uvnitř něčeho, co bývalo společností, obalem všech interakcí. Dnes se společnost neozývá. Má to co do činění s rozvojem neoliberálního kapitalismu. Když Thatcherová říkala, že společnost není, měli jsme jí věřit. Ne snad proto, že by byla jednou z předních britských socioložek, ale protože její slova měla performativní sílu. Znamenala v podstatě toto: Úspěšně jsem demontovala sociál¬¬ní stát, vystrnadila jsem odbory z politiky. Tak kde je ta vaše společnost?

Ve vašem podání se společnost jeví jako jakási mrtvola nebo snad zombie…
Francouzský sociolog Bruno Latour popisuje společnost jako spoutanou, mrtvou, hnijící a zapáchající velrybu na pláži. To by ale znamenalo, že na ni můžeme aplikovat forenzní výzkum. To, co jsme kdysi nazývali společností, dnes nacházíme v kultuře. Je jazykem, v němž se společnost vyjadřuje, jelikož ztratila svůj vlastní. Je to podobné jako s latinou a dalšími klasickými jazyky. Můžeme je studovat, protože jsou mrtvé. Dokud byly živé, nemohli jsme je uchopit v jejich celku, obsáhnout veškerou jejich slovní zásobu. Až když zemřely, mohly vzniknout slovníky, mohli jsme spočítat všechna slova, mohla vzniknout struktura, gramatika. Společnost lze uchopit jen proto, že už je mrtvá, existuje v překladech. Lze se naučit její strukturu a gramatiku, ale už to není něco živého, co k nám mluví a k čemu se obracíme.

Je to důvod, proč tak často mluvíte o umění? Existuje dnes společnost už jen v uměleckých dílech?
Umění je v tomto smyslu opravdu zajímavé. Nejde jen o umělecké projekty, ale také o způsob, jakým o nich přemýšlíme. Je pozoruhodné, jak Boris Groys spojuje umění a historii, stalinismus a avantgardu. O něčem to vypovídá a netýká se to jen umění, ale celé naší situace. Jeho teze zní, že stalinismus je v důsledku realizací avantgardního projektu a avantgarda je proto ve své podstatě totalitní. To, čemu říkáme totalita, je tedy ve skutečnosti umělecký projekt! Neříkám, jestli má Groys pravdu nebo ne, jen mi to připadá příznačné. Dalším příkladem jsou umělecké aktivity, které zdůrazňují vlastní východní identitu. Už před pádem komunismu pracovali moskevští konceptualisté a skupiny IRWIN, Laibach či Neue Slowenische Kunst s konceptem Východu. IRWIN například stvořili Mapu východního umění. Tehdy se s tím zcela identifikovali, přesto chtěli být subverzivní, vytvořit alternativní pojem. Společnost a politiku, a také své umění, chápali především skrze opozici Východu a Západu. Umění je jako akvárium. Oceán je neprostupný, nekonečný, obrovský, nelze ho pojmout, má svá tajemství. V akváriu ale můžeme vidět malé i velké ryby. Podobně v umění najednou můžeme pozorovat, jak fungují hegemonie, hodnoty, zkulturnění společnosti, kategorie jako Východ nebo Západ a tak dále. Nemyslím se, že umění je symptomem. Je ale křehčí a měkčí, takže se do něj skutečnost výrazněji otiskne – zanechává v něm stopy, které pak můžeme číst.

Ve své knize nazíráte rozpad východního bloku především v souvislosti s koncem industriální epochy…
Ano, nerozpadl se jen komunismus jako systém jedné strany a jako ideologie. Skončila celá jedna etapa, způsob života typického pro industriální modernitu. V Evropě se dnes nacházejí země nikoho, opuštěné bývalé industriální komplexy. Průmyslová produkce, jak víme, se přestěhovala někam jinam. Není to důsledek politického rozhodnutí zrušit sociální stát. Sociální stát se opíral o tovární dělníky, a ti zmizeli. Kapitalismus se proměnil, respektive změnil se způsob, jakým generuje zisk. Průmyslová práce se ocitla na okraji. Ekonomická krize je krize finančního kapitalismu, nikoli industriální produkce. Ta však kdysi řídila veškerý život společnosti včetně architektury, urbanismu, zdravotní péče. Nastala nová situace, která budí spoustu otázek. Není to jen případ bývalého východního bloku. Byl jsem nedávno ve Stockholmu, kde jsem se účastnil výstavy, která pojednávala právě o tom, jak konec industriální modernity ovlivnil Švédsko, například Tenstu. To je stockholmská dělnická čtvrť postavená na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Šlo asi o milion bytů. Dnes tu nežijí už žádní švédští dělníci, nýbrž imigranti z celého světa. Modernistické projekty, které měly zlepšit společenskou situaci skrze zvýšení životní úrovně dělnické třídy, vznikaly na obou stranách železné opony. Nyní jsou to často oblasti od společnosti zcela odtržené, ohniska konfliktů a násilí, kterým nikdo nerozumí a které jsou zcela mimo kontrolu. Vysvětlujeme to odlišnou kulturní identitou, náboženstvím a tak dále. Lze tím však objasnit ono iracionální násilí? Jedná se o symptomy hluboké proměny sociálního života v důsledku konce industriální modernity, trvající sto padesát let. Říká se, že dnes žijeme v postutopické době. Je tomu skutečně tak? Proč už se dnes lidé nedívají do budoucnosti? Kdy v ni přestali věřit? Proč máme forenzní umění, estetiku, výzkum? Kolaps komunismu je třeba vidět v kontextu krize industriální modernity, která stojí mimo dělení tehdejšího světa na Západ a Východ.

Jak bychom měli reagovat? Nestává se dnes levice jen jednou z rádoby subverzivních subkultur?
Když už jsme u těch subverzivních subkultur: mezi bývalou Jugoslávií a tehdejším Československem je jeden velký rozdíl. Vy jste věřili v subverzivní sílu rockové hudby. Ukázalo se to například při setkání Václava Havla a Lou Reeda v Bílém domě, které symbolizovalo vítězství rockové scény bojující proti konzervativním komunistům. V Jugoslávii to bylo úplně naopak. Tehdejší establishment doslova tlačil mladé lidi, aby provozovali alternativní kulturu a nefušovali do politiky. Ti, kteří přišli k moci potom, byli mnohem konzervativnější než předchozí režim, například proto, že byli spjatí s církví. Populární a rocková kultura tedy může být využita pro nejrůznější cíle, ať už pravicové či levicové.
Levice by měla budovat hegemonii. Chápu ji tak, jak jí rozumí politolog Ernesto Laclau, ne jako něco uvnitř společnosti. Společnost ne¬¬existuje sama o sobě, je důsledkem hegemonie. Boj o ni společnost definuje. Nejde o to, abychom měli více moci, abychom to byli my, kdo rozhoduje, jak by měla společnosti žít. Jde o definici společnosti nad rámec tradičních konceptů národního státu a národní politiky, demokracie jako plurality politických stran. Stále například postrádáme koncept nadnárodní demokracie. Chceme žít pohodlně uprostřed zastaralých pojmů. To už ale nejde. Je například téměř tragické pozorovat volby ve Spojených státech. Celý svět to sleduje a čeká, koho ti Američané zvolí, protože všichni vědí, že to bude mít dopad na všechny. O osudu světa tak rozhoduje celkem malá skupina lidí. To jsou paradoxy, které bychom měli řešit a o nichž bychom měli veřejně diskutovat. Měli bychom zpochybnit pojem demokracie. Měli bychom ho chápat jako historický pojem, nikoli jako neměnnou hodnotu či univerzální řešení, jak nám to bylo předkládáno během studené války. Demokracie je vystavena nahodilým dějinám, není to neměnná hodnota, odvíjí se od toho, co děláme, podléhá změnám.

Boris Buden (nar. 1958) je filosof, překladatel a teoretik kultury. Doktorát získal na Humboldtově univerzitě, nyní přednáší na Bauhaus¬Universität Weimar. V devadesátých letech založil v Záhřebu, kde řadu let působil, časopis a nakladatelství Arkzin. Je autorem řady esejů a článků týkajících se filosofie, politiky, umění a obecněji kultury. Do chorvatštiny přeložil díla Sigmunda Freuda. Je autorem knihy Konec postkomunismu (2009, česky 2013; viz A2 č. 10/2013). Žije v Berlíně.

Silvia Federici

Emancipace skrze péči

Se Silvií Federici o reprodukční práci

Role péče jakožto práce svého druhu, kterou v současné společnosti vykonávají převážně ženy, je ústředním tématem života a díla přední feministické teoretičky Silvie Federici. Při její květnové návštěvě Bratislavy jsme hovořily o požadavku mzdy za domácí práci a nutnosti politizace a socializace péče.

O problematiku práce se zajímáte celý život. Existuje pro to nějaký důvod? 

Vyrostla jsem po druhé světové válce, v době, kdy byla řada společenských norem zpochybněna a hromadně se stávkovalo. Snad všechna sociální hnutí, která kulminovala v šedesátých letech, včetně toho studentského, se zabývala problematikou práce a společenským uspořádáním. Velice mě ovlivnily iniciativy bojující za občanská práva a proti kolonialismu. Poukazovaly totiž na důležitost otroctví v dějinách kapitalistické společnosti – otroci hráli klíčovou roli v organizaci práce. Ženské hnutí, jehož součástí jsem se záhy stala, se zase soustředilo na otázky reprodukce – tj. veškeré aktivity spjaté s péčí, výchovou a výživou lidských bytostí. Brzy jsem pochopila, že problémy velké části pracující populace jsou zcela opomíjené. Vyrostla jsem v Itálii v padesátých letech, kdy zde existovalo silné dělnické hnutí. Tehdy se levice soustředila na dělníky, muže v modrých montérkách, na továrny jako místa masového pracovního nasazení. Byli to dělníci, kdo stávkoval, okupoval a zavíral továrny. V tom jsem vyrostla, tohle formovalo můj pohled na svět. Ale už tehdy se mě moje matka ptala: Co domácí práce? Co zemědělci? A to nebyla žádná intelektuálka. Ženské hnutí, s nímž jsem se později setkala, poskytlo těmto otázkám konkrétnější teoretický a politický rámec. Uvědomila jsem si, že tradiční pojetí práce vylučuje řadu aktivit, které však hrají klíčovou roli v mém životě i v životě žen v mém okolí. 

V sedmdesátých letech jste se podílela na kampani Mzdy za domácí práce, která od státu požadovala plat za neplacenou práci v domácnosti. Čeho jste tehdy dosáhly a jaké jsou trvalejší důsledky vašeho úsilí? 

Ta kampaň byla pro mě velice důležitá. Nejenže mi pomohla pochopit roli žen ve společnosti, ale porozuměla jsem rovněž podstatě samotného kapitalismu. Otázka žen a problematika ostatních pracujících se tím propojila. V kapitalismu se mnoho žen věnuje reprodukci a tato činnost je neviditelná, neplacená a podhodnocená. Ukazuje se, že znehodnocení určitého typu práce, existence jistého okruhu neplacených činností, ať už se odehrávají na plantáži nebo v kuchyni – a my jsme začaly vnímat domácnost jako svého druhu plantáž –, je nutnou podmínkou kapitalismu. Znehodnocení reprodukční práce totiž snižuje cenu pracovní síly, jež je zdrojem bohatství. Diskriminaci žen jsme zkrátka začaly vnímat touto optikou. 

S kampaní jsme ale narazily, většinou se lidé domnívali, že nám jde o peníze. Přitom v politickém smyslu se jedná o mnohem víc. Samotný požadavek mzdy za domácí práci totiž odhaluje právě ono nutné znehodnocení reprodukční práce. Naše kampaň nikdy nedosáhla toho, aby byla tato práce finančně oceňovaná, jelikož se nám nepodařilo zorganizovat masové hnutí. Povedlo se nám ale poukázat na skutečnost, že reprodukce je druh práce, a co víc: odhalily jsme její klíčovou funkci v kapitalistické organizaci výroby – vytváří totiž pracovní sílu, která v kapitalismu hraje ústřední roli. Většina politických hnutí a teorií to ale nebrala v potaz. Dnes toto pojetí domácí práce naleznete v jakékoliv knize zabývající se genderem. Stal se z toho běžný předpoklad. Považuji to za úspěch, protože když jsme s tím přišly poprvé, útočila na nás celá levice. 

Bohužel v rámci feministického hnutí zvítězily liberální proudy, i z toho důvodu, že se těšily mediálnímu zájmu a podpoře elit. Pozornost byla zaměřena na rovnost příležitostí na trhu práce a my byly kritizovány za to, že institucionalizujeme ženy v domácnosti. Tak to ale nebylo, nemluvily jsme o ženách v domácnosti, ale o domácí práci. Také jsme nechápaly náš požadavek jako cíl, ale jako nástroj, který může změnit mocenské vztahy a poskytne ženám nezávislost nejen politickou, ale rovněž ekonomickou. Kritizovaly jsme předpoklad, že jen skrze placené zaměstnání je možné získat větší nezávislost na mužích nebo kapitálu. Chtěly jsme ukázat, že žijeme ve společnosti, která si vůbec neváží té nejdůležitější činnosti, jež pečuje o lidský život. Proto si myslím, že ta kampaň je stále důležitá, i když dnes bych ji rozšířila. Boj proti systémovému znehodnocení reprodukční práce pokračuje a požadavek na její finanční ohodnocení je stále platný a důležitý. Je ale třeba zároveň přemýšlet o alternativních formách reprodukce, nebojovat jen za mzdu za domácí práce, ale například také za jiné podmínky bydlení. 

Mluvíte o současné krizi reprodukce. Můžete přiblížit, co tím myslíte? 

Jak už jsem zmínila, pro fungování kapitalistického systému je nutné, aby určitá sféra práce byla neplacená. A nikdy to neplatilo tolik jako dnes, v době globalizace, kdy se výroba přesunula do bývalých kolonií, financializuje se ekonomie atd. Společným jmenovatelem těchto procesů je právě celosvětový útok na reprodukci, který se projevuje v různých lokalitách jinak. V řadě míst se to děje prostřednictvím zabavování půdy či konce sociálního státu – zpoplatňování zdravotní péče, vzdělání a podobně. Jinde tato krize spočívá v nárůstu počtu žen, které pracují jako chůvy, uklízečky, zdravotní sestry nebo prodavačky ve fast foodech za extrémně prekérních podmínek, nepodléhajících standardním pravidlům. Dalším projevem této krize je úbytek pracovní síly a zároveň vzrůstající počet dětí, mužů a žen, kteří se nemohou postarat sami o sebe. Stáří se stává noční můrou. O staré lidi se dříve staraly ženy v rodině, senioři mohli čerpat podporu od státu, která jim zajistila důstojné živobytí. Dnes je řada z nich ponechána osudu a počet sebevražd mezi nimi vzrostl. Také dětská úmrtnost narůstá, řada dětí tráví den o samotě, alespoň ve Spojených státech. Většina žen je zaměstnaných, pak jdou domů, kde je čekají další povinnosti – je to nekonečný pracovní den. Nemají čas samy na sebe. Čím dál víc jich trpí depresemi a pravidelně užívají psychofarmaka. Tvoří největší skupinu konzumentů antidepresiv. Jsou to miliony pilulek, které jim umožňují přežít a dál fungovat. Mají přitom pocit, že neexistuje jiná možnost. Výskyt násilí mezi ženami je dnes také mnohem vyšší, alespoň podle statistik v Itálii. 

Nevedlo ale rozšíření služeb na Západě – od fast foodů přes restaurace po prádelny – ke zmenšení objemu domácí práce v takzvaných vyspělých zemích? 

To je iluze. Naopak, mnoho činností, které byly dříve vykonávány institucionálně, se stalo domácími pracemi. Ve Spojených státech to platí například o zdravotní péči. Dříve jste po operaci zůstávali dva tři dny v nemocnici na doléčení, podle závažnosti vašeho stavu. Dnes vás pošlou hned domů a další člen rodiny – většinou je to žena – je instruován, jak se má o vás postarat. Podobnou situaci zažívají lidé s chronickými zdravotními problémy, například ti, kteří mají nemocné ledviny a musí na dialýzu. Na trhu jsou různé nástroje, které jsou určené k tomu, aby si pacienti mohli dialýzu provádět doma. 

Co na to feminismus? Kde vidíte jeho největší selhání? 

Feminismus v takzvaném vyspělém světě selhal. Existuje ale ještě jiný feminismus, který byste nalezli třeba v Latinské Americe a který je mnohem více spjat s potřebami pracujících žen. Západní feminismus usiloval v první řadě o rovnost na trhu práce a boj na poli reprodukce do velké míry opustil. Rozhodně to platí o Spojených státech, kde feministky nebyly schopné se vyslovit ani na podporu mateřské. V jejich očích to bylo privilegium, chtěly rovnost s muži, a když to nemají muži, proč by to měly mít ženy? Jakákoliv rozdílnost byla nepřípustná – v podstatě odmítly své ženství. Ve Virginii chtěly ženy pracovat v dolech a jejich majitel jim to zakázal, jelikož by to mohlo mít negativní dopad na jejich plodnost, a některé se kvůli tomu nechaly sterilizovat. Tento příklad je vhodnou metaforou toho, co feministky dokázaly. Když v roce 1976 Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí o mateřské, scházela tu masová podpora, a stále nic takového v Americe neexistuje. Něco podobného se stalo v případě žen, které pobíraly sociální dávky – pomoc pro rodinu se závislými dětmi. V podstatě se jednalo o první mzdu za domácí práci, jelikož to předpokládalo pojetí domácí práce jako činnosti, která musí být finančně oceněna. V sedmdesátých letech začaly téměř všechny politické síly na tuto podporu útočit a tuto práci líčit jako parazitickou, jako něco, za co se jen vyhazují státní peníze. Zase tu scházelo razantní vyjádření nesouhlasu. 

Od poloviny sedmdesátých let se OSN angažuje na poli feminismu. Vyhlásili dekádu žen, organizovali konference a nastolili nový typ feminismu, jenž byl v podstatě vytvořený shora, státem nebo institucemi, které začaly mluvit feministickým jazykem. Feminismus byl domestikován: usiloval o rovnost, ale byl zbaven svého subverzivního aspektu, touhy po nové společnosti… 

Pokud má reprodukce hrát klíčovou roli v rámci feminismu či jakéhokoli politického hnutí, jakou by konkrétně měla mít podobu? 

Reprodukční práce vytváří pracovní sílu. Jistě, jedná se také o službu lidem, dětem, seniorům. V kapitalismu je ale postupně podřízena hlavně reprodukci pracovní síly. Tato práce – více než jiné typy činností – v sobě nese zásadní rozpor. Pečujete o lidi, což znamená, že uspokojujete jejich potřeby. Cílem ale je, aby mohli splnit určitá společenská očekávání a povinnosti, které nám společnost ukládá. Je to zajímavý rozpor, produkující další rozpory, jež musí ženy v životě řešit. Vezměte si náš vztah k rodičům. Chtěli, abychom byli šťastní, abychom uskutečnili své sny, ale zároveň musela platit určitá disciplína. Myslím tím výchovu, která je v podstatě přípravou na neúspěch. Moje matka mi říkávala: „Pamatuj si, život není žádné peříčko, musíš dělat to a to, když půjdeš do práce, musíš se tam chovat tak a tak.“ Vychováváte děti, aby ve světě přežily, aby dělaly to či ono, protože tušíte, že budou společností souzeny a hodnoceny určitým způsobem. Feministky pochopily, že zacházíte-li takto s lidmi kolem sebe, zároveň tím samy sebe disciplinujete. Emancipace druhých lidí, zejména našich dětí, pak spočívá v našem vlastním osvobození. Je třeba změnit reprodukci, je třeba rozvíjet naši schopnost odporu a sebeurčení. Jedná se o kolektivní proces, který započalo ženské hnutí. Nejde jen o osvobození žen, ale také o jiný způsob přemýšlení o vztahu dětí a rodičů nebo o institucích, které o děti pečují. Nejsou to parkoviště, kam odložíme děti, abychom mohli udělat více práce, jak se někteří domnívají. Jedná se tu o budoucnost. 

Každé politické hnutí se potýká s otázkou vlastního přetrvávání, vlastní reprodukce. Umějí se dnešní politická hnutí reprodukovat? 

Už od sedmdesátých let zakládají různá hnutí sociální centra, která se nestarají jen o politické demonstrace a mobilizaci lidí, ale fungují jako místa společenské interakce a alternativních forem péče. Zhruba před deseti lety se rozvířila diskuse kolem sebereprodukce politických hnutí v souvislosti s protesty proti globalizaci. Po Seattlu se uskutečnily jak v Evropě, tak ve Spojených státech velké demonstrace, kterých se účastnilo množství skupin a hnutí, ty se ale hned zase rozpustily. Aktivisté si začali pokládat otázku, jaký to má celé smysl, a pochopili, že musí existovat i jiné formy společného bytí, v nichž by politický a každodenní život nebyl oddělen. Ženské organizace si jako první uvědomily souvislost politické aktivity a nutnosti proměny každodenního života, vztahů v rodině, vztahů s muži a podobně. Řada mladých, ale i starších lidí se ostatně cítila z politického hnutí vyloučena. Ne všichni můžou sedět na schůzi a diskutovat do dvou hodin do rána nebo trávit odpoledne na demonstracích. Ne všichni mají dost energie. Někteří se starají o malé děti a jsou tím omezeni. Hnutí se nemohla udržet, nemohla se reprodukovat, pokud ignorovala základní potřeby, které vyvstávají v každodenním životě a kvůli nimž se řada lidí nemohla stát součástí těchto iniciativ. Je to otázka nových vztahů mezi lidmi, kteří usilují o nějakou zásadnější společenskou transformaci. Nemělo by to být tak, že jdu na demonstraci a pak se vrátím ke svému běžnému životu a problémům, které řeším v izolaci. Nejsou to naše soukromé problémy. Nelze se tvářit, že tu nejsou lidé s nemocnými dětmi. Hnutí by neměla a priori vyřazovat určité skupiny lidí. 

Jak vidíte roli státu ve vztahu k reprodukční práci? Jak bychom se měli postavit k paradoxu, že pokud jsme zaangažováni ve formách kolektivní reprodukce, již navrhujete, pak vlastně suplujeme roli státu, který alespoň ve své neoliberální podobě tuto aktivitu jen vítá? 

To, že se lidé organizují nezávisle na státu, ještě neznamená, že se nezabývají funkcí státu. Kdyby se jí skutečně nezabývali, pak máte samozřejmě pravdu. Přinejlepším pak jen zmírňují chudobu a v nejhorším nahrazují pracovníky ve veřejných službách, kteří už se tak jako tak ocitají pod tlakem. Vlastní organizace reprodukce ale také znamená odmítnutí určité pasivity. Přestaneme předpokládat, že se o naši reprodukci postará stát a že nám nepřísluší mu do toho mluvit. Co je vlastně zdravotní péče? Cílem té, kterou nám poskytuje stát, je zařadit nás zpět do pracovního procesu. Jakou reprodukci vlastně chceme? A jaké bydlení? To je důležité promyslet. 

Také je přece důležité, aby lidé společně řešili své problémy v rámci svých komunit – aby reprodukce byla více sociální a kolektivní. Můžeme něco chtít po státu, jenže nemáme moc, abychom to prosadili, společnost se totiž jaksi rozpadla. Organizace, které dříve existovaly, ať už v rámci zaměstnání nebo bydlení, neexistují. I proto, že se pracovní místa přesunula někam jinam, což podlomilo společenství založená na sdílení pracovního prostoru. I to je součástí krize reprodukce. Snahy o kolektivní reprodukci proto musí být snahami o obnovení společnosti. Pouze tehdy, když jsme zakořeněni v nějakém společenství a existuje kolektivní sebereprodukce, jsme dostatečně silní, abychom mohli vyjednávat se státem a něco po něm požadovat. Je také důležité mít takové požadavky, aby jejich uspokojování nerozdělilo společnost. Velice často stát uspokojí jedny a ignoruje druhé. Je třeba propojit různé komunity s těmi, kteří bojují uvnitř institucí – zdravotními sestrami, doktory, učiteli. Stávky, jež byly nejúspěšnější, probíhaly často v místech, kde se tyto dvě skupiny spojily. 

Do třicátých let dvacátého století se odbory staraly o všechno, zajišťovaly i zdravotní péči. Práce a reprodukce nebyly tak striktně odděleny, naopak. Nyní vnímáme sociální stát jako velkou výhru a v jistém smyslu je to samozřejmě pravda, šlo o výsledek obrovského úsilí několika generací. Ale s počátkem státního systému zdravotní péče, vzdělání či sociálních jistot jsme svědky toho, že se odbory postupně izolují a oddělují od života jednotlivých komunit, což v důsledku není dobře. Sociální stát byl diskriminační, například v případě důchodů. Ženy v domácnosti si mohly nárokovat důchod a sociální jistoty jen prostřednictvím svého manžela. Není to tedy tak, že bychom jen truchlili po sociálním státu, i když jde samozřejmě o velkou ztrátu. Nechceme se k němu prostě jen vrátit, ale potřebujeme něco, co je lepší a co neodděluje lidi, kteří pracují v institucích, od těch, kteří se věnují komunitě nebo rodinnému životu. 

Existuje ve Spojených státech politické hnutí, které se těmito otázkami zabývá a které má podle vás budoucnost? 

Poslední politické hnutí, které chtělo změnit společnost, bylo Occupy Wall Street. Bylo to hnutí, které se odehrávalo v celých Spojených státech a které, i přes své limity, upozornilo na řadu problémů, jež zůstávaly předtím neviditelné, například otázky třídy, organizace práce, distribuce bohatství. Je to také hnutí, které začalo volat po nových formách reprodukce. Z jednotlivých okupací a tábořišť se staly zárodky nové společnosti, alespoň tak to mnoho lidí vnímalo. Šlo o společenství, v němž bylo možné si společně plánovat život, řešit stravování, úklid, knihovnu. Myslím, že řada mladých byla touto zkušeností hluboce poznamenána. Samozřejmě s tím souvisely i některé problémy. Když demonstranti začali tábořit v ulicích, byl tam už někdo jiný – bezdomovci a drogově závislí, na což často nebyli připraveni. Kempy zmizely, ale mnoho lidí se stále v tomto hnutí angažuje. Když v New Yorku řádil hurikán Sandy, pomáhali v místech daleko od centra, která stát zanechal svému osudu. Stovky mladých lidí tam měsíce docházely a uklízely, sháněly potraviny, léky, chodily od domu k domu, setkávaly se s místními lidmi. To mimo jiné podnítilo velice důležitou diskusi o tom, aby tyto aktivity jen nenahrazovaly roli státu, což je samozřejmě velice důležitá otázka. Ale má svou odpověď. Je důležité zároveň vytvářet nové společenské vztahy. 

Ano, s tím máme nyní v České republice svou zvrácenou zkušenost. Vznikají nové, autentičtější společenské vztahy a společenství, ale děje se tak na základě nenávisti vůči Romům. 

Ano, chápu, instituce se tak snaží nasměrovat někam jinam hněv, který platí primárně jim. Je to klasický recept, jenž obrací lidi proti sobě. Příkladem je řecká krajně pravicová strana Zlatý úsvit. Děje se to i ve Spojených státech, zvlášť v hraničních oblastech, kde jsou mobilizováni lidé, aby „ochránili“ své komunity před Mexičany. Ale to už je trochu jiná diskuse. 

Silvia Federici (nar. 1942) je významná feministická teoretička a aktivistka. Je emeritní profesorkou na Hofstra University. V sedmdesátých letech se angažovala v kampani Mzdy za domácí práci (Wages for Housework). Dlouhá léta působila v Nigérii a aktivně se účastnila protiglobalizačního hnutí. Napsala knihu Caliban and the Witch: Women, the Primitive Accumulation (Kaliban a čarodějnice. Ženy, tělo a původní akumulace, 2004), která představuje zásadní feministickou kritiku marxismu a jeho pojetí žen a práce. Nedávno vyšla antologie jejích textů o reprodukci Revolution at Point Zero: Housework, Reproduction, and Feminist Struggle (Revoluce v bodě nula. Domácí práce, reprodukce a feministický boj, 2012). 

PWB

Nechceme delegovat politiku jinam

O prekaritě s Precarious Workers Brigade

Londýnský kolektiv akademiků a umělců Precarious Workers Brigade se zaměřuje na prekérní pracovní podmínky v kulturní a akademické sféře jako systémový problém. Je možné na tomto základě vybudovat hnutí?

Jakým způsobem bojujete proti prekérním pracovním podmínkám?

Sbíráme poznatky a to pomocí kolektivního mapování situace spolu s těmi, kteří jsou postiženi prekaritou a nestabilitou v práci či v soukromí. Vyhledáváme a kontaktujeme instituce, které nabízejí pracovní stáže a praxe za podezřelých podmínek, pořádáme workshopy a diskuse se studenty a absolventy vysokých škol, organizujeme přímé akce a pomáháme s podobnými aktivitami spřízněných skupiny působících ve sféře vzdělání, kultury, umění i mimo ni. Spolupracujeme například s Asociací pracovníků z Latinské Ameriky (LAWAS). Dá se říci, že smyslem existence naší skupiny je napojit se i na osoby a skupiny z jiných oblastí. Účastnili jsme se spolu s LAWAS akcí proti zátahu proti pracujícím migrantům ze strany Agentury hraniční kontroly působící při Ministerstvu vnitra Velké Británie (na našich stránkách najdete informační kartičku pro migranty). Podpořili jsme akce uklízečů a uklízeček v kulturních institucích nebo Boycott Workfare – kampaň proti nucené práci pro ty, kteří pobírají dávky v nezaměstnanosti. Ale především se podporujeme navzájem a snažíme se v tom všem vyznat.

Jaké lidi vaše skupina přitahuje?

Naše skupina je sestavena převážně z těch, kteří působí v oblasti vzdělávání a umění, ale jsou mezi námi také studenti, současní a minulí stážisté a praktikanti. Lidé k nám přichází, protože zažili vykořisťování a snaží se pochopit, co se jim stalo a chtějí proti tomu bojovat.

Jaké skupiny obyvatel Londýna jsou prekaritou nejvíce ohroženy?

Všechny skupiny jsou ohroženy, krom těch bohatších vrstev společnosti. Veškerá práce je prekérní, i když podmínky v některých sektorech – např. v potravinovém průmyslu a v případě migrantů - jsou obtížnější než jinde a nyní v době „krize“ a „škrtů“ se situace obecně zhoršila. Při plánování našich aktivit vycházíme z míst a podmínek, v nichž se sami nacházíme, ale snažíme se dosáhnout i jinam, všude tam, kde je to možné.

Na jaké obtíže narážíte, když se snažíte organizovat pracující na volné noze?

Neřekli bychom, že se snažíme někoho „organizovat“. Nabízíme lidem, aby se k nám připojili a organizovali sami sebe. Byli jsme i ve školách, pořádali jsme tam workshopy „neprofesionálního vývoje“, v rámci kterých jsme se snažili řešit otázky studentské praxe a zaměstnávání studentů školami. Ale samozřejmě tu existuje řada problémů.

To, proti čemu bojujeme – prekarita – sama vytváří ty největší překážky, plyne z ní nedostatek času, energie, peněz a řada různých pracovních povinností. Nezbývá mnoho času účastnit se schůzek, dojíždět na ně, býváme vyhořelí, máme zdravotní problémy – včetně těch duševních, trpíme nucenou migrací, problémy s povolením k pobytu, musíme pečovat o druhé. To vše naši činnost dost stěžuje. S podobnými problémy se ale potýká kdokoliv, kdo se pokouší o organizaci rozptýlené pracovní síly ve městech, lidí, kteří nepracují u výrobní linky, ale spíše v takzvané „sociální továrně.“

Neoddělujeme pedagogický rozměr našich aktivit od jejich organizačních aspektů – snažíme se poukázat na nesamozřejmost naší situace: například pracovní praxe, tak, jak fungují dnes, jsou relativně nedávným fenoménem. Nebyly tu odjakživa, přestože jejich rétorika naznačuje, že je to něco, čím musel projít každý. Poukazujeme na to, že kulturní pracovníci vydělávají méně, než je průměrná mzda ve Velké Británii. A co je asi nejdůležitější – soustředíme se na problémy a frustrace lidí - touhu, idealismus a romantické představy, které jsou pohonnou hmotou kulturního a akademického sektoru.

Věříme, že je důležité začít tam, kde se sami nacházíme a nedelegovat politiku jinam. Často slýcháme od lidí, kteří pracují v kulturní a akademické sféře, že politika se děje jinde a někomu jinému. Myslíme si ale, že je důležité začít v místech, kde působíme jako umělci, kulturní pracovníci, učitelé a tak dále. Potom je možné utvářet spojení transversálně, napříč obory, uchopit konkrétní kauzy na pozadí systémových problémů a napojit se na další skupiny a aktivity. Vytváříme podpůrné struktury a společné prostory, kde můžeme nově promýšlet naše touhy a představy, které se v současnosti upínají k individualizovanému, kompetitivnímu a hierarchizovanému životu. Místo toho mohou být postaveny na jiných formách společné kultury a vzdělávání. Přestože je to těžké, lidé jsou rozptýlení všude možně a energie se nám mnohdy nedostává, setkáváme se vždy jednou za čtrnáct dní a snažíme se věci udržet v chodu tak, aby se lidé mohli připojovat a zase odpojovat, jak jim to dovoluje jejich životní situace.

Zdá se nám, že přestože lidé jsou si vědomi svých i společenských problémů, raději zůstávají pasivními pozorovateli. Co s tím? Stačí je v takovém případě pouze informovat?

Šíříme povědomí o problému, to je součástí naší kampaně, která ale rovněž cílí na změnu postoje. Lidé možná vědí, že tu jsou nějaké problémy, ale artikulovat je jako systémový sociální problém spíše než osobní selhání je prvním krokem k nějaké aktivitě. Pomáhá to totiž lépe pochopit, jak fungují strukturní problémy související s prekaritou, umožňuje to budovat solidaritu s ostatními a lépe chápat, jakých aktivit je třeba. Vycházíme z tradic militantního výzkumu, kolektivního bádání a feministických kampaní, které neoddělují produkci vědění od konkrétních akcí. Neoperujeme s nějakou už hotovou diagnózou vykořisťování, ale pracujeme společně na tom, abychom porozuměli tomu, co zažíváme a jaké společenské mutace tyto podmínky produkují. Na základě toho vyvíjíme strategie a taktiku, například přímé akce. Píšeme dopisy institucím, v nichž pojmenováváme špatné pracovní podmínky, které uchazečům nabízí, a snažíme se je zahanbit, snažíme se vztáhnout naše akce k širším sociálním hnutím.

Liší se nějak umělci od ostatních prekérních postav – doktorandů, praktikantů, migrantů, služební třídy či manuálně pracujících?

Co se týče obecných pracovních podmínek, v tom se nijak neliší. Všechny skupiny, které zmiňujete, čelí různým problémů, které jsou specifické pro konkrétní situaci a kontext. Existuje představa práce v kulturní sféře (a intelektuální práce obecně), která je spjata s příslibem svobody a seberealizace, což například u práce v sektoru služeb neplatí. Umělec symbolizuje někoho, kdo následuje nějaké poslání, volání, pro něhož je práce něco více než jen „kšeft“. Touha dělat něco, co milujete, vás může činit více náchylnými vůči vykořisťování. Pokud jste ochotni udělat cokoliv, jen abyste byli schopni vytvořit umělecké dílo (a umělecké školy vás vychovávají k tomu, abyste uměleckou práci stavěli před vše ostatní), pak vyhledáváte krátkodobé smlouvy, částečné úvazky, práci v oblasti služeb, jen abyste měl čas a prostor věnovat se svému umění a zároveň nějak vyjít. Umělci proto nebývají jen umělci - zvláště po nedávných škrtech v kultuře se mnoho z nich stává součástí těch dalších skupin, které jste jmenovali. Manuálně pracují anebo jsou zaměstnaní ve službách. Nejdůležitější je, jak z obecného hlediska uchopíte složitost takového profesního života a identity, která je s tím spojená.

Čím dále více umělců tematizuje problémy prekarity ve svých uměleckých dílech. Myslíte si, že to může být efektivní nástroj pro boj proti prekaritě?

Prekarita a obecněji politická témata přicházejí v umělecké světě znovu do módy. Jenže často je tomu tak, že přestože se dílo tímto problémem zabývá, prekarita zároveň není zkoumána v kontextu dotyčného projektu a fungování instituce, v níž je dílo vystaveno. Problém tedy trvá. Radikální obsah uměleckého díla nestačí k tomu, aby se takové dílo stalo efektivním nástrojem, je nutné se zaobírat také materiálními podmínkami produkce dotyčného projektu nebo akce. Býváme oslovováni, abychom se účastnili výstav, kde se naše práce může jevit jako umělecké dílo. Podobné nabídky ale obecně odmítáme. Vymysleli jsme otevřený pracovní a etický kodex, který nám usnadňuje rozhodování a nutí nás držet se problematiky, kterou se snažíme řešit. Pokud něco publikujeme či se účastníme veřejných akcí v uměleckém kontextu, vždy řešíme materiální podmínky té které situace a snažíme se zajistit, aby u našeho příspěvku byla zveřejněna tabulka s informacemi o produkčních podmínkách dotyčného projektu.

Věříte v existenci prekariátu, tj. nějaké nové třídy?

Tímto se příliš nezabýváme. Chápeme, že pojem prekariát jako třída může mít své analytické a strategické opodstatnění v určitých situacích a kontextech, ale skrývá také potenciální nebezpečí a omezení. Prekarita označuje podmínky, které se týkají práce, bydlení či našich životů – toho, jak chápeme naši budoucnost a tak dále. Týká se mnoha sfér a způsobů života a práce a pokud ji takto zúžíme, může přijít o svoji užitečnost.

Prekérní práce ale také přináší řadu pozitivních pocitů, především nezávislosti. Lidé si své svobody velice váží a jsou ochotni ji hodně obětovat. Mělo by se to kritizovat?

Známe transparenty z Itálie sedmdesátých let, které oslavovaly prekaritu a stavěli ji proti pracovní disciplíně v továrnách. To, o co tehdejší lidé bojovali a o co bojujeme také, je prekarita, jejíž podmínky si určujeme sami – ne vláda, korporace nebo trh. Nedává smysl mluvit o prekaritě jako o něčem špatném nebo dobrém.

Zpochybňování a kritika „systému“ může být kontraproduktivní v tom smyslu, že lidi nechává paralyzované a demoralizované, to nás trápí. Je nutné brát v úvahu motivy těch, kteří vstupují do akademického nebo kulturního sektoru, ale zároveň poukazovat na jiné formy práce, odlišné typy prostorů, alternativní ekonomie a tak dále a podpořit ostatní v tom, aby hledali praktické způsoby vzájemné výpomoci.

Spolupracujete s odbory? Jak se díváte na jejich současnou činnost ve Velké Británii?

Často se účastníme odborářských akcí a mluvíme s nimi o problémech studentských stáží a pracovních praxí. Někteří z nás jsou členy. Podporujeme odborové aktivity a jsme rádi, když se k nim lidé připojují, pokud je to pro ně možné. Pracujete-li ale na volné noze, pak tu možná neexistují odbory, do kterých byste mohli vstoupit, zvlášť pokud nezůstáváte na jednom místě, ale cestujete. Rovněž pokud máte vícero prací a pracovních identit, může pro vás být těžké se s konkrétními odbory ztotožnit.

Pokud stávky a vyjednávání prostřednictvím odborů představovaly hlavní způsob tradiční ochrany práv pracujících, jaké nástroje mají k dispozici prekérní pracovníci?

To je samozřejmě velká otázka a odpovědi na ni můžeme nalézt pouze pomocí kolektivních experimentů a pokusů. Nemá smysl spoléhat se na tradiční nástroje, pokud nereflektují realitu dnešních pracujících lidí. Účastnili jsme se například diskusí kolem „kreativní stávky“ a řešili možnost stávky praktikantů a stážistů v Londýně, ale hned jsme narazili na všechny možné překážky, s nimiž by se podobné akce potýkaly. Čeká nás ještě hodně práce, abychom se vůbec ustavili jako kolektiv nebo společenství, jež by si vůbec dokázalo představit, že se zbaví obsedantní soutěživosti. Chtěli bychom vyvinout takové formy vzájemné podpory, které by nám umožnily stávkovat a artikulovat společné požadavky. To je bod, v kterém se momentálně nacházíme.

Co si myslíte o základním příjmu? Myslíte, že by mohl vyřešit některé problémy prekérních pracovníků?

Náš kolektiv myšlenku základního příjmu podporuje jako pokus nově pojmout vztahy mezi prací a příjmem. Lidé dnes často pracují zadarmo, což signalizuje, že v naší společnosti už mzda není spolehlivým prostředkem rozdělování bohatství. Požadavek mzdy je ale vždy provizorní – chceme být zaplaceni, ale rovněž víme, že námezdná práce je nutně odcizená. Debaty kolem bezpodmínečného základního příjmu odpovídají na některé otázky, ale jsme ještě daleko od toho, abychom to uvedli do praxe, alespoň ve Velké Británii.

Jaká je vaše představa alternativního světa života a práce vůči prekérní současnosti?

Můžeme tu zavzpomínat na Marxe a jeho představu, že jednou budeme moci půl dne pracovat, odpoledne chytat ryby a večer číst filozofii. Ale vážně –prostě jen chceme důstojnější život, méně ústrků ze strany trhu, šéfů, privatizovaných úřadů práce, bank, pronajímatelů našich bytů. Chceme mít větší kontrolu nad svým vlastním životem. Škrty zničily ostrůvky, kam jsme se mohli dříve uchýlit – squatty, sociální podporu, granty. Proto nyní cítíme tyto ústrky bolestněji. Boj proti prekaritě je často motivován etickou představu „lepšího života“, v němž nesoutěžíme všichni proti všem, abychom ukořistili něco z už tak mizerných zdrojů. Mohli bychom ale začít u života a práce, jehož cílem by nebylo obohacování bohatých a rozšiřování jejich pravomocí.

Dokážete si představit spolupráci s politickou stranou (nebo dokonce její založení), která by usilovala o řešení situace prekérních pracovníků?

Zakládat politickou stranu vskutku nechceme. Politické strany, které se soustředí jen na jeden problém, nebývají příliš efektivní. Velká Británie představuje jeden z nejméně demokratických politických systémů v Evropě, který nenechává příliš prostoru pro menší strany a každý rok se posouvá více doprava. A to už vůbec nemluvě o legální korupci, spolupráci mezi politickými a korporátními elitami, návratu k moci tradičních horních tříd či dominanci pravicových vlastníků médií. Ve Španělsku, Řecku a dalších zemí probíhá debata, že bychom se neměli od zastupitelské politiky zcela odvrátit a že je třeba bojovat i o tento prostor. My ale chceme být více při zemi a náš úkol chápeme jako budování společenství, které by nám umožnilo porozumět tomu, kdo jsme a jak můžeme bojovat spolu s ostatními o více důstojnosti a rovnosti v našich životech a práci. Zapatisté jednou řekli, že k tomu, abychom mohli sedět okolo vládního stolu, je třeba nejprve společně postavit ten stůl. Tato úvaha je nám blízká.

Poslední otázka: revoluce nebo reforma systému?

To je stará otázka, kterou by bylo třeba pojmout z různých stran, než bychom na ni mohli vůbec začít odpovídat a to by trvalo vskutku dlouho. Potácet se na okrajích systému, který nesnášíme, aspoň v podobě, v níž existuje dnes, evidentně nestačí. Proč se dnes zdají i ústupky poválečného sociálního státu jako zcela nemožná utopie? Debaty v devadesátých letech o tom, jestli je třeba moc „vytvořit“ (John Holloway atd.) nebo ji „převzít“ (ve smyslu útoku na Zimní paláce a tak podobně) byly důležité, protože poukázaly na to, že je možné předjímat společnost, v níž chceme žít, novými způsoby sdružování tady a teď. Nemá smysl odsouvat spravedlnost a rovnost a tak dále do doby „po revoluci“. Skrze naši kolektivní činnost musíme stavět jinou společnost už dnes – tím, jak se k sobě vztahujeme, jak jednáme ve světě. Tato mikropolitika musí jít ruku v ruce s makropolitickými strategiemi, spojenectvím, sociálními hnutími. Jedná se vždy o dva kroky – každodenní reformu a revoluci.

Precarious Workers Brigade je londýnský kolektiv, jehož členové působí v akademické a kulturní sféře. Skupina se zformovala v roce 2008 a bojuje za bezplatné vysoké vzdělání a proti práci zdarma. V současnosti se zaměřuje především na takzvané bezplatné pracovní praxe. V nedávné době například zahájila kampaň, v rámci které píše otevřené dopisy konkrétním kulturním institucím, které nabízí bezplatné stáže a praxe, jejichž náplní je práce, jež by za normálních okolností byla vykonávána placenou silou. Společně se spřízněnou skupinou Carrot Workers Collective (Kolektiv mrkvových pracovníků) sestavili manuál Surviving Internship: A Countre Guide to Free Labour in the Arts (Jak přežít praxi. Subverzivní průvodce prací zdarma v uměleckém sektoru) a Training for exploitation? Towards an alternative curriculum (Vzdělání pro vykořisťování? O alternativních učebních osnovách)

Franco "Bifo" Berardi

Když je svět v depresi

S Franco Bifo Berardim o katastrofě, kterou již nelze zvrátit

S italským filozofem a aktivistou jsme mluvili o zlomovém roku 2011, nevyhnutelné finanční destrukci světa, o vztahu poezie a sociálních hnutí a společenské roli filozofa.

Ve svých textech se opakovaně vracíte k některým událostem, předělům, které radikálně mění koordináty sociální a politické situace. Odehrálo se něco podobného v nedávné minulosti? Jak se díváte na současnost?

Takovéto momenty, které všechno tak radikálně změní, asi úplně neexistují, ale je to součást mé osobní mytologie, způsob, jakým věci registruji. Rok 2011 může být takový předěl, je to poslední krásný rok mého života. Pak se to zvrtlo. Pokouším se tomu porozumět. Je to totiž odlišná situace než v roce 1968, 1977 nebo 1989. Všichni dnes ví, co se tehdy stalo, ale jen málo lidí se zatím snažilo pochopit rok 2011. V prosinci 2010 proběhly protesty v Londýně, městě, kde se masové akce většinou nedějí, já tam tehdy byl a měl jsem pocit, že se rodí něco nového a to jak v kulturní, tak sociální sféře. Poté přišly arabské revoluce, v prosinci Tunis, v lednu a únoru Káhira a tak dále. Arabské revoluce byly něčím zcela novým. Hnutí, které se zrodilo na káhirském náměstí Takhrír, bylo kosmopolitní, libertariánské a nemělo nic společného s tradičním fundamentalismem, pak tu byly španělské acampadas, Occupy Wall Street, myslel jsem si, že je to začátek procesu nové sociální kompozice, jak říkáme v Itálii, konkrétně nové kompozice prekérních těl kognitivních pracovníků. Tak jsem to tehdy vnímal. Na počátku roku 2012 jsem byl v Bejrútu, učil jsem tam dvě měsíce umělce, architekty, kurátory. Většina studentů pocházela z Egypta, palestinských teritorií, Jordánska. I oni měli pocit, že egyptská revoluce byla počátkem kulturní proměny regionu, a byli z toho nadšení. Na konci svého pobytu jsem ale potkal dva Syřany, mladého muže a ženu. Ta dívka mi řekla, že sice není islamistkou a že pochází z křesťanské rodiny, ale je ochotná přijmout islamistickou diktaturu, jen pokud se podaří svrhnout Assada, protože on je vrah a skutečný nepřítel. Tehdy jsem pochopil, že to jde špatným směrem, což se také naplnilo. O šest měsíců později se uskutečnily v Egyptě volby, proměnila se situace v Tunisku, odsud podle mě pramení celá změna atmosféry.

V prosince 2011 jsem odjel do New Yorku, jezdím tam jednou nebo dvakrát ročně, mám tam přátele a spolupracovníky, jsou to vesměs umělci a aktivisté - na rozdíl od Evropy jsou tamní sféry umění a aktivismu úzce spjaté. Měl jsem přednášku v galerii MoMA PS1, nebylo tam k hnutí, diskutovalo se o tom o tom, jak založit hnutí proti zadlužení studentů, Occupy Wall Street byli na vrcholu. Vrátil jsem se tam v listopadu příštího roku, Occupy Wall Street se tehdy přejmenovali na Occupy Sandy, což jsem vnímal jako velice příznačné. Četl jsem to jako metaforu toho, co se dělo v roce 2012. Lidstvo – a New York je svým způsobem centrem lidstva – pochopilo s konečnou platností, že svět už není možné změnit, protože některé tendence jsou příliš hluboce zakořeněné v našem prostředí, protože katastrofa už nastala, už je tu jako ten hurikán. Nezbyl čas měnit minulost, životní prostředí nebo lidskou mentalitu.

Pro Evropu byl 2012 rok depresí, desintegrace hnutí. Dnešní Londýn je místo cynismu, ve vzduchu visí totální porážka. Jistě, mluvím z hlediska velice malé skupiny londýnských obyvatel, umělců, intelektuálů a aktivistů. Ale právě ti vytváří časoprostor, který nejcitlivěji reaguje na změny. Nevím pořádně, co to dnes vlastně znamená být umělcem, v jistém smyslu je ale někým, kdo má pro věci cit. Když jedu někam do jiného města, galerie a muzea mě vůbec nepřitahují, více mě zajímají umělci, mám pocit, že rozumí, vidí a cítí.

Španělsko je zřejmě jedním z posledních míst, kde hnutí ještě není úplně poraženo, zároveň tam ale stoupá popularita Hnutí za nezávislost Katalánska, což je počátek něčeho nebezpečného, aspoň z mého pohledu, a to proliferace politiky identit. Katalánsko bylo odjakživa mírumilovné místo, byli zde levičáci, libertariáni, ale o Madridu nebo Baskicku to neplatí. Katalánci chtějí uspořádat příští rok referendum, ale Madrid to nechce dovolit. Stejný konflikt hrozí v Itálii. Možná to je budoucnost Evropy: konflikt regionů, válka chudých proti chudým. Není to nic dočasného, přechodného. Nečekám další období obrody emancipačních hnutí.

Co se tedy stane podle vás?

Dokážu si představit, co se stane v příštích deseti letech. A nezdá se mi to moc zajímavé, protože je těžké vidět něco jiného než katastrofu. Snažím se proto uchopit vzdálenější budoucnost, co bude potom. Neočekávám, že budu žít déle než pět let, ani to nechci. Šetřím svojí energií, ale chtěl bych se pokusit vyjádřit budoucnost, které už nebudu svědkem. Spíše než se konfrontovat se současností bych rád v následujících letech přemýšlel o tom, co by se mohlo stát v druhé polovině tohoto století. Je docela pravděpodobné, že lidstvo nepřežije v takové podobě, jaké je známe dnes. Zajímají mě teorie transhumanismu, od Donny Haraway přes Nikolaje Fedorova, ruského vizionáře, po Raymonda Kurzweila a současný transhumanismus. Zaujal mě výrok prezidenta Obamy, že nadcházející desetiletí bude dekádou výzkumu aktivit lidského mozku. Rozhodující zápas pro budoucnost se odehraje ve sféře výzkumu mozku, což se týká také všeobecného intelektu – kolektivních intelektuálních schopností – a vztahu mezi všeobecným intelektem a tělem. Rozhodujícím úderem bude buď finální polapení mozku matrixem semiokapitalismu, anebo naopak schopnost nové kompozice sociálního těla a všeobecného intelektu.

Vaše kniha Povstání z roku 2011 se týká poezie a financí. Zaujal nás váš skeptický pohled na politiku a to, že si oproti tomu od poezie mnoho slibujete, má podle vás sílu narušit status quo. Můžete přiblížit jak?

V té knize řeším vztah mezi jazykem poezie a finančním kapitalismem. Původní myšlenka se týkala geneze finančnictví. Začínám u metodologie symbolismu, který se zakládá na myšlence, že jazyk je něco autonomního. Na přelomu 19. a 20. století to začínají básníci pociťovat a tvrdit, že jazyk je autonomní sférou, která má svá vlastní pravidla, objevují se formalistické teorie a tak dále. Básníci osvobodili jazyk od jeho referenční funkce. V knize jsem se pokusil propojit proces osvobozování jazyka s něčím, co se děje na poli ekonomie. Nejedná se přitom vůbec o politickou zodpovědnost básníků, nejde o přímý vliv, ve skutečném světě se finančníci a básníci nepotkávají, ale náleží stejnému duchu doby, zeitgeistu.

V roce 1971 Richard Nixon, americký prezident, osvobodil dolar od zlatého standardu, od jeho referenční funkce. Celý proces začal už tehdy, ale je evidentní teprve dnes. Vidíme, že peníze jsou sférou, která je na realitě zcela nezávislá. Do té míry, že noviny dnes tvrdí, že Řecko je venku z krize, že vše je zase v pořádku. Situace na burze je možná dobrá, ale vůbec je nezajímá, že celá řada lidí je nezaměstnaných. Finanční kartografie světa je zcela oddělená od skutečnosti, dnes jsou to dvě zcela různé věci. Ve dvacátých a třicátých letech, ve věku Roosevelta a Keynese, ještě možná platilo, že finančnictví je kartografií světa. Dnes je to jinak, finančnictví je spokojené, když je svět v depresi. Čím víc jsme mrtví, tím lépe pro finanční systém. Je třeba to uchopit i z ekonomického hlediska. Vezměte si příklad tzv. nových finančních instrumentů - swapů, derivátů. Pokud do něčeho investujete a tato investice přinese zisk, získáte peníze, pokud zisk nepřinese, tak obdržíte ještě víc peněz právě kvůli swapům – vaše investice je pojištěna. Nutí vás to ničit věci. Lidé investují peníze do budov, továren a pak je ničí, protože destrukce přináší větší zisk než produkce.

Jaká je tedy role či úkol poezie v těchto podmínkách?

O tom je druhá část knihy. Snažím se říci, že poezie a sociální hnutí jsou čím dál více to samé – tj. proces reaktivace erotického těla společnosti, proces nového utváření a nové kompozice solidarity. Básníci jsou doktoři, terapeuti. Když se ale podíváme na umění minulé dekády, v devadesátých a nultých letech jsou básníci spíše proroci, něco předznamenávají. Vezměte si například americkou umělkyni Mirandu July, finskou umělkyni Eija-Liisu Ahtilu, amerického spisovatele Jonathana Franzena a jeho román Rozhřešení, Kim Ki-duka – tento typ umění chápu jako způsob zaznamenávání toho, co se děje se společenskou psýché, jejího utrpení, jejích patologií. Ve své knize tvrdím, že bychom měli udělat další krok a z té diagnostické fáze přejít na terapeutickou. Nejsem si ale vůbec jist, zda jsme toho schopni. Nevidím nikde doktora, na kterého čekám. Můj stávající lékař mi říká: chlapče, ty jsi ale velice nemocný. No, co se na to dá říct. Díky za informaci. Čekám na doktora, který bude vědět, jak mě vyléčit. Kdoví, možná jste to vy.

Možná. V čem konkrétně spočívá naše nemoc?

Naše nemoc spočívá ve vztahu rytmu těla a rytmu slova. Podobu této patologie můžeme charakterizovat jako křeč. Křeč je zrychlená vibrace těla, která je bolestivá, protože naše těla – svaly, kůže, mozek - nesnesou takovou rychlost, nejsou pro to uzpůsobené. Vztah těla a prostředí, čímž myslím práci, informace, ale i materiální prostředí, je křečovitý v tom smyslu, že jsme nuceni reagovat příliš rychle, je to problém intelektuálního rytmu, rytmu porozumění, dešifrování, vnímavosti. Co je vnímavost? Schopnost pochopit nebo porozumět něčemu, co není možné vyjádřit slovy. Můžete něco skutečně pochopit nebo cítit, pokud je rytmus vaší vnímavosti v harmonii vzhledem k rytmu prostředí, v němž se nacházíte. Dokážete si představit, že by se rytmus prostředí zpomalil? Já tedy ne, nedokážu si představit zpomalení infosféry, života samotného. Terapeutický akt nemůže spočívat v tom, že se vrátíme zpět, nemůže jít o nějaký návrat k těm starým dobrým časům na venkově. Nemůžeme uniknout té křeči a navrátit se k nějaké nudě pomalosti. Cesta ven tkví v nějakém novém rytmu kolektivní mysli a kolektivního těla. Upřímně nevím, co by to mělo být. Ale vidím, že lidský mozek „je vymknutý z kloubů“, od toho je třeba začít. Nacházet cestu k nové harmonii lze jen na úrovní vnímavosti, a to je proč se obracím na básníky. Jak se to může stát? Netuším.

Jak to souvisí se současnými sociálními problémy, nezaměstnaností atd.?

Klíčová je role, kterou hraje všeobecný intelekt nejen v intelektuálním životě, ale v produkci věcí-výrobě a distribuci věcí. Všeobecný intelekt je klíčovým prostorem sociální produkce. Takže naše potíže spočívají v tom, že jsme - jako součást všeobecného intelektu - zcela zahlceni potenciálem finančního kapitálu. Nemůžeme dělat nic, musíme následovat jeho rytmus, musíme přijmout pravidla finančního aparátu. Pokud jste schopni poskytnout všeobecnému intelektu jiný rytmus, jiný způsob vlastní organizace, neosvobozujete jen všeobecný intelekt z finančního područí, ale vytváříte taky možnost jiné sociální organizace, produkce atd. Může to znamenat samozřejmě celou řadu věcí. Někdo může vytvořit biosféru v Arizoně, někdo může vytvořit komunu nebo společné bydlení, je to věc životního experimentu. Zkratka mezi životem a uměním není nějakým budoucím programem, už se to děje.

Beru Obamův projekt mapování aktivit mozku velice vážně. Předešlé mapování lidského genomu bylo terapeutickým počinem, v tom smyslu, že nešlo jen o mapování, jednalo se také o to, něco v té genetické sféře změnit. Proto je dnes možné - v některých případech – předcházet třeba rakovině. Mapování mozku znamená vytvářet možnosti, podmínky pro změnu v samotné aktivitě mozku. Důležité samozřejmě je, jaké pro to bude zdůvodnění a kdo to udělá. Budou to básníci nebo finančníci? Právě zde se v blízké budoucnosti odehraje ten zásadní boj, jen o tom musíme začít přemýšlet. Už není možné zastavit finanční destrukci světa, ta už probíhá. Pokud se někde odehraje revoluce, proč ne, ale Sandy nelze zastavit, jak naznačují Occupy Wall Street svým novým jménem. Je to podnětná metafora. Jediné, co nám zbylo k okupaci, je katastrofa. Otázkou už není, zda je možný jiný svět, ale jestli je možná jiná mysl.

Proč se těmto hnutím nepodařilo zvrátit finanční destrukci světa?

Hnutí v Evropě, mám na mysli odbory, dělníky, studenty, se ukázalo jako neschopné podniknout cokoliv proti destrukci Řecka, neproběhla ani jedna celoevropská demonstrace, ani jedna generální stávka. V roce 2011 se odehrály nějaké protesty, myslel jsem si, že se to převrátí v něco obecnějšího, ale mýlil jsem se, klamal jsem sám sebe, v něco jsem doufal, ale zároveň jsem věděl, že je to velice těžké, možná dokonce nemožné. Není to problém politické neschopnosti, ale nemožnosti nové společenské kompozice. Lidé, jako jsem já, kteří prožili šedesátá léta, uvažují v termínech pracující třídy, ale to už dávno neplatí. A prekérní pracující není možné nově „komponovat“. Prekarita není jen o vztahu práce a kapitálu. Týká se také vzájemného intimního vztahu pracujících těl, znamená to, že druhého už příště nepotkáte, každý pracovník je molekula, která bude dnes tam, ale zítra už někde jinde.

Jedním ze sloganů roku 1977 byl „precario è bello“, tedy prekarita je krásná. Pro nás znamenala svobodu, možnost změnit práci, když se nám znelíbila, nebo ji na čas opustit. Ale podmínky na pracovním trhu byly tehdy zcela jiné, reálné mzdy jsou dnes zhruba poloviční. Práce také předpokládala solidaritu, což není záležitost volby, ideologie. Solidaritu umožňují určité podmínky, kdy se těla pracujících každý den setkávají, jsou přátelé, nekonkurují si. Prekarita oproti tomu znamená, že každý je konkurentem, můžete sice spolupracovat, ale potkáváte obrazovku, nikoliv toho člověka. Tušíte, že vám může vzít vaši práci. Sociální a geografické podmínky práce znemožňují proměnit prekaritu v solidaritu, nebo je to velice obtížné. Hlavním problémem pro hnutí posledních dvaceti letech byla schopnost vytrvat, existovat déle než dva, tři, více měsíců. Mladí lidé se bojí. Rádi se potkají na chvíli, na hodinu, ale pak už se necítí dobře, je pro ně těžké být spolu delší dobu. Lidé ztrácí schopnost těšit se z tělesné přítomnosti druhého v čase. Slabina hnutí nespočívá v politice, ale v psychologii, v tělesnosti, je to sociální problém. Druhý není váš přítel, je to konkurent, je možné to psychologicky popírat, ale v hloubi duše víte, že to tak je. Není možné to zvrátit. Levice v Itálii, Francii a pravděpodobné také v České republice, říká, že je třeba bojovat proti prekaritě. Ale je to falešné a neznamená to nic. Prekarita není záležitost politického rozhodnutí.

Prekarita je často vnímána jako symptom mizející střední třídy, jako odvrácená strana nové ekonomie a kreativních průmyslů. Jaký je rozdíl mezi básníky, v nichž podle vás dříme příslib emancipace, a kreativci, pracovníky v kreativním průmyslu?

Proto nemluvím o umělcích, ale o básnících. Svět umění je tak blízko kreativnímu průmyslu, že je to vlastně skoro to samé. Kreativní průmysly znamenají podřízení tvořivosti ekonomickým pravidlům. Nadšená rétorika kreativních průmyslů a nové ekonomie převládala v devadesátých letech, v posledních deseti letech kreativní průmysly ovládly povětšinou prekérní pracovní podmínky. V období 1995-1999, alespoň ve Spojených státech a některých částech Evropy, bylo ale skutečně možné kreativně podnikat, rozjíždět různé obchodní projekty založené na nápadech, pak ale splaskla tzv. internetová bublina a sociální a ekonomické podmínky kreativního podnikání se proměnily. Z úspěšných programátorů, reklamních kreativců, designérů se náhle stali prekérní pracovníci. Krize v roce 2008 navazuje na tu z jara 2000, jedná se v podstatě o ten samý proces - kolaps kreativní utopie. V devadesátých letech se to týkalo oblasti internetu a umění, posléze to byla kreativita ve finančním sektoru. Umění je v tomto smyslu úzce spjato s podnikáním.

Básníci nejsou tak svázáni s ekonomickou sférou a kreativními průmysly. Básnické povstání znamená odmítnout podřídit tvořivost ekonomii, což předpokládá novou definici pojmu tvořivosti. Označuje tvořivost jen různé formy stále totožného ekonomického obsahu? Nebo znamená schopnost představit si svět za hranicemi ekonomie?

Pokud mohou být básníci proroci či dokonce doktoři, jakou roli by měli podle vás v současnosti hrát filozofové?

Chápu filozofii jako vnímání tendencí. Vezměte si například Marxe. Byl prorokem? V jistém smyslu ano. Někde tvrdí, že nepíše recepty pro restaurant budoucnosti. Není to otázka utopie, popisu utopické nebo dystopické budoucnosti, ale o čtení tendencí. Znamená to, že musíte nasávat, vycítit směr, kam míří kolektivní mysl, kolektivní znalosti, schopnosti. Jenže pak existují ještě protichůdné tendence. Ve svém spise Grundrisse, Fragmentu o strojích, píše Marx o všeobecném intelektu jako podmínce osvobození lidstva od kapitalistického vykořisťování. To ale neznamená, že je tato emancipace nutná, vůbec se to nemusí stát, protože tu jsou zároveň opačné trendy, které se mohou naplnit. Nemám rád takový ten optimismus, který hlásá, že v přítomnosti je něco zapsané a že se to taky stane, neshodnu se na tom s Antoniem Negrim. Proroctví je velice komplikované umění, není to jen o čtení možností, ale také o vnímání neduhů, patologií a protichůdných tendencí.

Mají proroci své následovníky?

Dobří proroci nemají moc následovníků. Většinou jsou osamělí. Vezměte si Kassandru nebo Tiresia.

Franco Bifo Berardi (nar. 1948) je italský marxistický teoretik a aktivista, který se zaměřuje na roli médií a informačních technologií v postindustriálním kapitalismu. Koncem sedmdesátých letech založil umělecko-aktivistický projekt rozhlasové stanice Radio Alice a stal se důležitou figurou italského autonomního hnutí. Napsal více než dvě desítky knih a nespočet esejů. Ve svých spisech zkoumá současnou ústřední roli lidských emocí a schopnosti komunikace ve způsobech produkce a spotřeby, které živí dynamiku kapitalismu v postindustriální společnosti. Zabývá se také společenskou rolí umění a poezie a futurologií – od italské futurismu po cyberpunk.

 

Malcolm Torry

Dělat si, co skutečně chceme
S Malcolmem Torrym o občanském příjmu

Základní nebo také občanský příjem je částka vyplácená všem občanům bez rozdílu. Jeden ze stoupenců této myšlenky, ředitel britského sdružení Citizen’s Income, spatřuje v tomto konceptu řešení zvětšující se společenské nerovnosti a nevyhovujícího systému sociální podpory. Dlouhodobě by navíc mělo jít o úsporné řešení.

Jaké výhody by podle vás měl základní příjem? Jak by se změnil vztah lidí k zaměstnání?
Existují tři skupiny občanů. Jednu z nich tvoří lidé, kteří pracují a nepobírají od státu žádnou sociální podporu. Jejich příjem by se celkově zvýšil a ve svém zaměstnání by se cítili svobodněji, bylo by pro ně jednodušší ho opustit, změnit práci podle okolností. Druhá skupina rovněž pracuje a pobírá plat, ale také čerpá nějakou sociální podporu, například daňové úlevy. Když se jejich příjem zvýší, daňové úlevy se jim sníží, takže je otázka, jestli se vlastně jejich celkový příjem zvyšuje. Kdyby měli občanský příjem a jejich plat by se zvýšil, pak by se zvýšil jejich celkový přísun peněz, protože občanský příjem by to nijak neovlivnilo. Jestliže patříte do třetí skupiny nezaměstnaných a pobíráte podporu i další sociální příspěvky a najdete-li si brigádu, může to způsobit administrativní chaos. Znám řadu lidí, kteří pobírají dávky a práci odmítnou, protože by to změnilo jejich výši. S občanským příjmem by se nic podobného nedělo, lidé by byli svobodnější, mohli by mít brigádu nebo dlouhodobější práci. Bylo by pro ně jednodušší změnit svou situaci, pokud by jim nevyhovovala.

Proč používáte termín občanský, a nikoliv základní příjem, jak se to označuje na kontinentu?
V angličtině má přízvisko „basic“ trochu pohrdlivé konotace, naznačuje, že něco není úplně v pořádku. Takové konotace toto slovo v jiných jazycích postrádá – například v němčině „grund“ odkazuje k nějakému solidnímu základu. Můžeme to vzít i z jiné strany. Pokud bychom zavedli občanský příjem, pomohlo by to lidem vnímat se více jako občané. Žádná současná sociální podpora toto nedokáže – kromě přídavků na děti a zdravotního systému.

Občanský příjem evidentně posiluje pozici zaměstnance. Myslíte si, že by mohl do jisté míry zastoupit roli, kterou dříve hrály odbory?

Ano, občanský příjem by posílil pozici zaměstnanců, mohli by si dovolit mít úvazky podle vlastních potřeb. Zároveň by to ale v jistém smyslu osvobodilo i zaměstnavatele. Jako zaměstnavatel jste dnes omezen druhy pracovních smluv, které můžete nabízet, protože vaši zaměstnanci vyžadují určitý počet hodin. Zvlášť pokud pobírají nějaké dávky, nechtějí, aby se tento počet příliš měnil. Většina lidí vyžaduje plný pracovní úvazek, protože jen díky němu dokáže zajistit své živobytí. Občanský příjem by ale umožnil i zaměstnavatelům větší svobodu ohledně typů nabízených úvazků a smluv. Výhody by to přineslo oběma skupinám. Jak by to všechno bylo ovlivněno odborovým hnutím, je otázka. Někteří odboráři tu myšlenku vítají, jiní méně.

Jaké společenské problémy by podle vás občanský příjem vyřešil?
Za prvé by odpadly nedostatky, které s sebou nese systém sociální podpory. Pobíráte-li nějaké sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti a tak dále, celý proces je časově velice náročný. Jestliže se vaše situace změní, vaše dávky se také změní, musíte pořád někam chodit, něco vyplňovat, něco psát, někam telefonovat, to také stojí peníze. Občanský příjem by tuto situaci zásadně zlepšil. Bylo by rovněž mnohem méně podvodů a zpronevěr. Lidé téměř nepodvádějí s přídavky na děti nebo s penzí, ale mnoho lidí podvádí s dávkami, které dostáváte či nedostáváte podle výše příjmu. Dochází také k řadě omylů a chyb. Díky občanskému příjmu bychom se vyhnuli komplikované administrativě. Ale největší přínos se týká sociální solidarity. V Británii – a jistě to platí i pro další evropské země – lidé buď pracují, nebo nepracují. Mezi zaměstnanými a nezaměstnanými existuje propast, k čemuž značně přispívají i média a politici. Prve jsem mluvil o třech skupinách obyvatel: těch, kteří vydělávají a platí daně, těch, kteří nevydělávají, neplatí daně a přijímají dávky, a o těch, kteří vydělávají, platí daně a přijímají dávky, což je komplikovaná skupina, o které politici a média příliš nemluví. Tyto tři vrstvy jsou od sebe izolované, příslušníci jedné většinou neznají životní zkušenosti lidí spadajících do druhých dvou kategorií. Občanský příjem by umožnil větší míru solidarity, protože by ho dostávali všichni. Už například přídavky na děti tak fungují, každé dítě má právo na tento příspěvek. Podobně to platí o britském zdravotním systému – nehledě na to, kolik vyděláváte, když se vám přihodí nějaký úraz a jdete na pohotovost, ošetří vás zdarma. Vytváří to pocit sounáležitosti ve společnosti.

Například v Česku jsou lidé, kteří pobírají sociální dávky a podporu v nezaměstnanosti, médii a politiky stigmatizováni jako příživníci společnosti…

A cítí se někdo vinen za to, že pobírá přídavky na děti? Nebo jsou tito lidé společensky stigmatizováni? Ne, protože – aspoň v naší zemi – na to mají právo všichni.

Jaké námitky vůči občanskému příjmu slýcháte nejčastěji?
Nejčastější je názor, že si to nemůžeme dovolit. Existují ale různé způsoby a strategie zavádění občanského příjmu – například prostřednictvím systému daňových úlev. Neexistuje důvod, proč by daňové úlevy nebo sociální dávky nemohly mít formu občanského příjmu. Jistě by se vyskytly problémy, protože na počátku by celkový příjem u některých lidí narostl či se snížil, ale to je problém současného systému, nikoliv občanského příjmu. V tom ostatně spočívá druhá častá námitka. Někteří by zkrátka při reformě systému zpočátku něco ztratili, možná to ale není tak podstatné. Uvedu dva příklady. Vezměte si někoho, kdo vydělává patnáct tisíc liber ročně. Z každé libry navíc, kterou získá, si nechá sedmdesát procent. Někdo jiný vydělává osmnáct tisíc liber ročně a z každé libry navíc si ponechá dvacet procent. Kdo z těch dvou je na tom lépe? V důsledku ten první, protože zvýší -li se mu příjem, může z toho získat víc. Ale první den je na tom lépe ten druhý. Je to komplikované. Když se tvrdí, že z toho někdo nebude mít užitek, je dobré přesně definovat, o čem se mluví, nebrat v úvahu jen ten první den. Odpověď na první námitku tedy je: občanský příjem si můžeme dovolit, pokud to dobře zorganizujeme. Za druhé: ano, touto reformou na počátku někdo ztratí a jiný získá, ale nemusí to být v důsledku tak podstatné.

Další zásadní námitka, kterou slýchávám, zní: nemůžeme dávat peníze lidem, kteří nic nedělají. Jenže to už se děje, pouze se jedná o velice neefektivní systém. Když někomu poskytujete sociální dávky, dáváte mu peníze a on si je nemusí nikterak zasloužit, nemusí dělat vůbec nic. Navíc, když už se mu podaří něco si přivydělat, moc si nepomůže, protože o dávky přijde. Kdyby měl občanský příjem, tak by si o dost polepšil. Podporuje to zaměstnanost. Lidé, kteří by o to jinak neměli velký zájem, by se chtěli dále vzdělávat nebo se něčemu přiučit, najít si další zaměstnání. Dnes tomu tak není, protože z každé libry, kterou vyděláte navíc, odevzdáte velkou část zpátky. Uvědomil jsem si to, když jsem pracoval jako kněz v nemocnici. Byl tam truhlář, který byl povýšen na vedoucího dílny, což je náročnější a zodpovědnější práce. Ale pak přišel na to, že i přes toto povýšení a zvýšení příjmu na tom nebyl on ani jeho rodina lépe. S občanským příjmem by se podobné věci neděly.

Myslíte si, že by se díky zavedení občanského příjmu změnil společenský status činností, které postrádají adekvátní finanční ohodnocení a s tím spojenou společenskou prestiž? Máme tím na mysli třeba sociální služby nebo kulturní aktivity.

Ten, kdo veškerý svůj čas věnuje péči o komunitu, o děti či seniory a nemá na nějaké zaměstnání čas, a tedy ani nic nevydělává, by se mohl o občanský příjem opřít. Někdo jiný zase celé dny rybaří a také nic nevydělává. Občanský příjem by ho v tom podpořil. Lidé by měli vícero možností, zda podnikat to či ono, nelze ale říct, že by občanský příjem sám o sobě přinášel například větší společenskou prestiž. Jde v první řadě o větší svobodu a možnost dělat to, co skutečně chceme, ať už se jedná o uměleckou tvorbu, péči, hraní videoher nebo co já vím.

Častá námitka se týká imigrační politiky. Lidé vyjadřují obavu, že země, která by zavedla základní příjem, by čelila nárůstu imigrace „lenochů“ z jihu. Je tu ale možná důležitější otázka: kdo je oprávněn k pobírání občanského příjmu – kdo je tedy občan?

Systém sociálních výhod máme tak jako tak a občanský příjem představuje jen jiný způsob uspořádání tohoto modelu. V tom smyslu by se nic nezměnilo. A kdo je občan, je otázka, kterou rovněž řešíme i bez občanského příjmu. V Británii se často tvrdí, že sociální dávky, které se vyplácejí na základě určité výše příjmu, jsou magnetem pro lidi, kteří přicházejí odjinud. Ale neříká se to už například o přídavcích na děti. Dávky, které jsou podmíněné, zkrátka přitahují tento typ diskursu, zatímco pro univerzální sociální pomoc, jakou jsou přídavky na děti, to neplatí.

Proč tomu tak podle vás je?

To je otázka! Jsou tu samozřejmě určité podmínky – třeba trvalý pobyt. Například stát Aljaška posílá všem svým občanům šek s podílem ze státního příjmu z ropy. Musí ale žít na Aljašce přinejmenším rok. Státy mají právo rozhodnout se, kdo je jejich občanem a jaké podmínky musí splnit. Ale to platí pro veškerou sociální podporu.

Jak si stojí otázka občanského příjmu v politickém kontextu Británie? Jak se k němu vztahuje levice či pravice?

Labouristé ani konzervativci se jako strany k této otázce oficiálně nijak nevztahují, ale někteří jejich členové se o to rozhodně zasazují. Zajímavé na občanském příjmu je, že je atraktivní napříč politickým spektrem, a to z různých důvodů. Je to podobný případ jako s přídavky na děti – také se o ně zasazovali lidé různého politického přesvědčení s různými motivy. Není na tom v zásadě nic špatného. Konzervativci podporují občanský příjem kvůli jeho vlivu na pracovní trh, poptávka a nabídka jsou vyváženější, když do pracovního trhu struktura sociálních dávek nezasahuje. Věří také, že základní příjem by podpořil podnikání, lidé by si chtěli výdělek dále zvyšovat. Levice ho chce prosadit především kvůli prohloubení sociální solidarity. S velkou přízní se setkává u radikálních liberálů, pro něž je na prvním místě osobní svoboda. Pak tu jsou některé veřejné osobnosti a intelektuálové různého politického přesvědčení, kteří občanský příjem otevřeně podporují, což velice pomáhá. Strana zelených se k tomuto modelu otevřeně přihlásila, ale v Británii se jedná o docela malé politické uskupení.

Pro jakoukoliv vládu je ale bohužel obtížné plánovat dlouhodobě nějakou zásadní změnu, což je důvod, proč mají většinou krátkodobé cíle. Změnit strukturu sociální podpory není lehké a politici radši zvolí méně radikální změny, které mohou uskutečnit během svého volebního období. Aby se něco podobného mohlo realizovat, musely by s tím souhlasit všechny politické strany, což však není nemožné, protože tento koncept se jeví jako atraktivní z různých politických perspektiv. Schémata, která jsme vymysleli, navíc nevyžadují žádné veřejné výdaje navíc. Je to reorganizace, změna způsobu, jakým lidé dostávají svůj příjem. Místo daňových úlev a sociálních dávek závislých na výši platu budete dostávat sumu peněz, která neodvisí od ničeho. Celková částka by se vůbec nezměnila.

Takže by šlo v podstatě jen o restrukturalizaci systému sociální podpory

Zajímavé je, že na občanský příjem lze nahlížet ze dvou velice odlišných perspektiv. Můžeme jej chápat jako celkem druhotnou administrativní změnu, změnu způsobu, kterým uspořádáváme naše daně a sociální podporu. Ale lze jej také vnímat jako něco docela nového – příjem pro všechny. Ve skutečnosti se jedná o obojí. Je to zcela ojedinělá sociální politika.

Není to také otázka diplomacie? Když řeknete, že se jedná o zanedbatelnou administrativní změnu, je to pro mnohé akceptovatelnější.
Samozřejmě, záleží na tom, s kým o tom mluvíte, někteří chtějí to, jiní ono. Ale není důvod, proč by to mělo stát nějaké extra peníze. Jeden z problémů v Británii – a v dalších zemích to bude podobné – spočívá v tom, že není jasné, jak definovat veřejné výdaje. Třeba daňové úlevy se nepovažují za veřejné výdaje, nikdo nikomu nic nezaplatil, jen vy máte více peněz a stát méně. Představují tedy abstraktní koncept, který nicméně ovlivňuje, kolik peněz stát nakonec obdrží. V případě občanského příjmu zase nejprve odvedete daň ze svého výdělku, stát získá na daních více peněz a pak vám vyplatí tuto dávku. Vypadá to, jako kdyby veřejné výdaje stouply, i když tomu tak vůbec není. Je to problém vnímání a nepřišli jsme na způsob, jak to změnit. Může to pošramotit renomé vlády, pokud to vypadá, že veřejné výdaje rostou, i když se nic nezměnilo. Existují ale různá schémata občanského příjmu. Můžete mít takový, který bude stát více než současný systém sociální podpory, a pak budete potřebovat další zdroje, ale můžete mít i takový, který bude stát méně. Samotná transformace by jistě stála nějaké peníze, možná bychom potřebovali peníze pro jednotlivce nebo rodiny, které by na tom zpočátku tratily, jenže dlouhodobě by se ušetřilo na administrativě, kterou současný systém sociální podpory vyžaduje.

Vzbudila ekonomická krize větší zájem o bezpodmínečný příjem?

Krize obecně donutila lidi více přemýšlet o tom, jak bychom mohli věci uspořádat jinak. Náhle si nešlo nepřipustit problém společenské nerovnosti. Je evidentní, že jisté vrstvy obyvatelstva utrpěly mnohem větší finanční ztráty než jiné. Ti nejchudší se stali ještě chudšími. Překvapilo mě, že se knihy o tomto tématu – například Injustice od Donnyho Dorlinga, v níž se tvrdí, že současná společenská nerovnost je na stejné úrovni jako ve viktoriánské době – těší velké pozornosti a lze snad říct, že mají na britskou společnost velký dopad. Lidé chápou, že je nutné to brát vážně. Dokonce i ti bohatí začínají rozumět tomu, že nerovnost je ničivá. Není náhodou, že kniha zmiňuje jako odpověď na tento problém občanský příjem, byť jenom stručně. Jedná se zkrátka o nástroj, pomocí něhož bychom společenskou nerovnost mohli do velké míry zmírnit.

Jak? Jen vědomím sociální solidarity?
Nedostatek sociální solidarity je jeden aspekt. Příčinou nerovnosti je ale také skutečnost, že pro lidi s nejnižším příjmem je jeho zvýšení těžší než pro lidi, kteří jsou bohatí. Pokud nejprve pobíráte podporu a pak se váš příjem navýší, musíte platit daně a přicházíte o dotace. Chudší rodiny utratí devadesát procent toho, co ročně utrží. Bohaté čtyřicet pět procent. Zkrátka, když jste bohatí, je jednodušší stát se ještě bohatšími.

Čím se liší vaše sdružení od kontinentálních iniciativ základního příjmu? Jste s těmito sdruženími ve spojení?
V polovině osmdesátých let jsme pomáhali zakládat Evropskou síť základního příjmu. Myšlenka základního příjmu se opakovaně objevuje v každé generaci, mluvil o tom už Thomas Paine. Vždy se pak se na ni zapomene. Jedním z důvodů, proč jsme založili tuto platformu, bylo udržovat debatu při životě a uchovávat její historii, aby každá generace nemusela začínat zase znovu. Zajímavým příkladem současného vývoje je Iniciativa evropských občanů za bezpodmínečný základní příjem. Když se jim podaří sehnat milion podpisů do půlky ledna příštího roku, Evropská komise se bude muset touto problematikou zabývat a uspořádat veřejné slyšení v Evropském parlamentu.

Myslíte si, že se tím něco skutečně změní?

Na jedné straně je ta kampaň důležitá, na druhé vlastně relevantní není. Evropská unie totiž nemá kompetence k tomu, aby nějak ovlivnila systém sociální podpory. Jediné, čeho ta iniciativa může dosáhnout, je, že se tím Evropská komise bude zabývat. To určitě není krok špatným směrem. Pevně věřím, že se občanský příjem jednou stane celoevropským fenoménem. Přispěl by k celoevropské solidaritě a vhodně by se doplňoval s volným pohybem pracovních sil v Evropě. Těžko říct, jaké jsou současné vyhlídky. Ale občanský příjem se uplatňuje i mimo Evropu.

Mohl byste nám říct něco o experimentu se základním příjmem v Namibii?
Důležitý výsledek tohoto experimentu byl ten, že ti nejchudší poté, co začali dostávat občanský příjem, ho dokázali zvýšit o více než sto procent. Ukazuje se, že tento model může zvýšit ochotu lidí riskovat, začít podnikat, hledat různé cesty, jak zajistit rodinu, zatímco předtím měli tak málo, že pro ně bylo příliš riskantní zkoušet něco nového. A nevidím důvod, proč by to tyto výsledky nemohlo mít i zde v Evropě.

Zajímavý je rovněž Írán, který měl kdysi systém velkých dotací potravin a benzínu. Tamní vláda je chtěla odstranit, protože lidé z jiných zemí tam jezdili a kupovali si benzín a jídlo ve velkém. Protože ale chtěla zároveň ochránit ty nejchudší od důsledků těchto kroků, rozhodla se vyplácet jim dávky v závislosti na výši jejich výdělku. Jejich administrativní systém ale zřejmě zkolaboval a jediná možnost, která jim zbyla, bylo dát ty dávky všem. Aby pomohli těm nejchudším, vyplatili stejnou částku všem domácnostem bez ohledu na výši výdělku. Občanský příjem tak zavedli vlastně náhodou. Situace se liší pouze v tom, že je vyplácen hlavě rodiny podle počtu rodinných příslušníků, nikoli jednotlivcům. Evidentně je tato změna stojí více, než čekali, protože původně nepředpokládali, že dávku budou muset dát všem. Není to úplně ideální způsob, jak zavést občanský příjem. Uvidíme, jak dlouho to vydrží…

Malcolm Torry (nar. 1951) je anglikánský kněz a stoupenec základního příjmu ve Velké Británii. Obdržel doktorát z teologie a sociálních věd, působil na univerzitě v Roehamptonu. Je rektorem anglikánské církve farnosti v East Greenwich a ředitelem Citizen’s Income Trust (Sdružení občanského příjmu). Letos mu v nakladatelství Policy Press vyjde kniha Money for Everyone: Why We Need a Citizen’s Income (Peníze pro všechny. Proč potřebujeme občanský příjem).